Prevence - postrach nebo záchrana života?

Co je to prevence a k čemu je dobrá?

Prevence je zjednodušeně řečeno - řada opatření, která mají zabránit výskytu nežádoucích jevů nebo snižovat pravděpodobnost jejich vzniku.

Primární prevence zkoumá předpoklady pro vznik takových jevů, ale zároveň podmínky vzniku a také příčiny. Lépe řečeno, pokud pacient přijde s tím, že si změřil zcela náhodně vysoký krevní tlak, lékař začne pátrat, proč tomu tak je.

Pokud téma prevence převedeme na toto onemocnění, tak se lékař pravděpodobně zeptá na rodinnou anamnézu, jaké má pacient zaměstnání, jestli není ve stresu nebo nebyl v nějaké nepříjemné situaci.
Zabývá se rozborem krve, sleduje pacientovu hmotnost a další faktory, které krevní tlak mohou ovlivňovat.

Hlavní příznaky vysokého krevního tlaku (hypertenze):

Některým příznakům nemusí lidé věnovat takovou pozornost, zvlášť v letním období, či při dlouhodobé fyzické námaze. Takovou únavu přisuzujeme fyzickému vyčerpání a rádi používáme větu „v práci toho mám hodně“.

Primární prevence je důležitá právě proto, že celou řadu onemocnění dokážeme poznat a včas zachytit z krevních rozborů, dále pak z namátkových kontrol krevního tlaku - co si budeme povídat, tonometr doma běžně lidé nemají.
Důležitá je osobní a rodinná anamnéza, jenž si lékař doplňuje průběžně při každé vaší návštěvě.

V průběhu let se totiž mění naše osobní i rodinná anamnéza.
Měli bychom znát onemocnění i našich nejbližších příbuzných - matky, otce, sourozenců. Důležitost hraje i například důvod úmrtí. Některá významná onemocnění mají základ v genetické zátěži, a právě z tohoto důvodu je anamnéza pro lékaře to nejdůležitější, s čím pracuje po celou řadu let.

Pokud pacient nechodí k lékaři pravidelně, přichází většinou v době, kdy už se u něj některá z nemocí rozvinula. V závislosti na tom, o jaké onemocnění se jedná, se snižuje jeho zdravotní úroveň.

Právě na uvedeném příkladu hypertenze, hrozí například stále obávaný infarkt myokardu, který je sice v dnešní dobře léčitelný, ale záleží vždy na rozsahu poškození srdce, včasnosti zahájení léčby a na celkové kondici člověka.
Někteří pacienti nepřikládají užívání léčiv na krevní tlak takovou důležitost, sami si například léky vysazují či nedbají na dostatečné množství, a v mnoha případech se ozvou o recept, až když jim lék došel.

Pokud je pacientovi diagnostikována hypertenze, léky musí pravidelně užívat. Krevní tlak se díky léčivům srovná. Pro některé pacienty je tento stav a reakce často matoucí v tom, že tlak už takto zůstane i bez léků, a tak je svévolně po odeznění obtěžujících příznaků vysadí. Berou to kolikrát jako jednorázovou záležitost.

Léčbu vysokého krevního tlaku však nemůžeme řešit jako náhlou bolest hlavy, kdy si vezmeme Ibalgin a je po problému.

Reakce organismu je po vysazení léčiv spojených s hypertenzí taková, že se příznaky pro hypertenzi vrátí a mohou udeřit ještě intenzivněji. Nejčastěji právě v podobě infarktu myokardu či cévní mozkové příhody. Tato onemocnění mají pro organismus závažné důsledky a mohou vést až ke smrti, ale to si kolikrát pacienti ani neuvědomují, a zbytečně tak riskují své zdraví.

Zkušenost z ordinace:

Pacient přišel v pondělí ráno. Seděl v čekárně opocený, unavený, s mírnou dušností.
V ordinaci prozradil, že měl nově nasazené léky na krevní tlak, ale nebylo mu po nich dobře, tak je vysadil. Poslední tabletu užil ve čtvrtek večer, od pátku do pondělního rána krevní tlak neřešil, a to přesto, že měl příznaky v podobě bušení srdce a bolesti na hrudi.
Lékařka ho po prvotním vyšetření odeslala na internu na EKG.
Na křivce EKG byly zaznamenány změny, které byly příznačné pro vznik infarktu myokardu. Pacient byl převezen rychlou záchrannou službou do IKEMU.

Sekundární prevence je včasný záchyt již vzniklého onemocnění a jeho následné ovlivňování. Příkladem mohou být například různá screeningová vyšetření, jako je screening rakoviny děložního čípku, rakoviny prsu, rakoviny tlustého střeva a konečníku. Záchyt aterosklerotických změn umožňuje lékařům včas zakročit a zabránit rozvoji onemocnění nebo předejít jeho komplikacím (nejčastěji již zmiňovaný infarkt myokardu nebo cévní mozková příhoda).

Terciální prevence zahrnuje taková opatření, která zabraňují atace již proběhlého onemocnění. Jedná se například o rehabilitační režim, který vede k zachování fyzické zdatnosti a soběstačnosti pacienta po postižení cévní mozkovou příhodou. Například u diabetiků jsou nejčastější komplikace spojené s postižením dolních končetin, zde je pak kladen důraz na péči o tzv. diabetickou nohu. Terciální prevence je také druh prevence, která se zabývá 3. a 4. stádiem nemoci. Cílem je omezení progrese nemoci.

Lidé nechodí k lékaři třeba i deset, patnáct let a přichází až ve chvíli, kdy mají bolesti, velké výkyvy hmotnosti, nepřirozené zbarvení kůže a další obtíže. Takové příznaky značí většinou závažná onemocnění. Kolikrát nejdou k lékaři ze strachu, že jim lékař „něco“ najde.

Podceňování prevence ze strany pacienta vede k tomu, že se některé stavy následně ukážou jako špatně léčitelné či dokonce neléčitelné. Pacient a jeho rodina se pak těžko smiřuje s diagnózou a prognózou, která jim byla sdělena.

Žijeme v době, kdy je medicína na obrovském vzestupu a v České republice je na vysoké úrovni, ale i ona může být pro nás nečekaně bezradná. Vždy záleží na celkovém stavu organismu pacienta, ale také na jeho fyzickém a psychickém stavu. Tyto stavy jsou neméně důležité pro budoucí léčebné procesy, proto bychom neměli prevenci podceňovat, ale naopak začít chodit pravidelně na kontroly.

Lékař nás samozřejmě nemůže nutit, abychom dodržovali preventivní programy. Měli bychom však upustit od tvrzení, že z nás má lékař jenom peníze a my nepotřebujeme nikam chodit, když nám nic není.

Udivuje mě, kolik lidí nevěnuje prevenci dostatečný či vůbec žádný zájem a mají vlastní zdraví tak říkajíc „na háku“.

Kéž bychom se naučili věnovat svému zdraví mnohem větší pozornost než věnujeme méně podstatným věcem.