Článek
Když zavřete vesnické dítě zvyklé v domě do panelového bytu, je to jako vězení. Samozřejmě můžete jít ven, ale jste jako Alenka v říši divů. Po přestěhování jsme ještě chvíli bydleli v jiném domě, ale pak následovala smršť panelových domů a bytovek. Stěhovali jsme se v mém dětství hodně.
Panelák jako klec
Bydlení v paneláku mě vesměs pronásledovalo až do dospělosti, protože jsem zkrátka cestovala za prací daleko od domova. Připadala jsem si v něm ale pokaždé jako v kleci. Balkon nebo terasa byla spásou vždy, když ale tento prostor v rámci bytu nebyl, šílela jsem a chodila radši po venku.
Ten vesnický klid postrádám
Klid po probuzení vnímám pouze tehdy, když jedeme ke kamarádům na chalupu. Tam kokrhá jen kohout a mňoukají kočky. Vždycky mi to vrátí vzpomínky z dětství. Cítím se volnější, klidnější a šťastnější. Jakmile se vzbudím doma v bytovce, slyším vřískat sousedovic děti a třískat je dveřmi. Nemluvě o jejich sloním dupání a občasných diskotékách.
Věru, na lidi jsem začala být po čase stráveném v panelácích a bytovkách jaksi alergická. A čím jsem starší, tím více klid na vesnici vyhledávám. Ráda se stýkám s bližními svými, ale jinak chci pohodu bez lidí.
Splněný sen je za dveřmi
Moje touha po trvalém bydlení v domečku je silná. I manžel ji sdílí. Proto jsme se rozhodli do několika let odstěhovat do mobilheimu na venkov. Zjišťujeme možnosti a postupně si sen plníme. Není totiž víc, než když se ráno probudíte, dáte si v klidu na terase kávu a sledujete vycházející slunce za naprostého ticha - maximálně vám u hlavy cvrlikají ptáčci.
Člověk by měl žít tak, jak chce. Mě bytovky a paneláky celej život ničí duševně. To vím. A kvůli nim se ze mě stává i asociál - nechci, aby se to ještě víc zhoršilo. Lidi jsou totiž čím dál horší a garantuji vám, že vždy někde na novém místě bydliště poznáte sobce a bezohledné jedince, kteří vám něčím znepříjemní život.
