Článek
Cesta autobusem z Prahy do Londýna byla dlouhá. Do toho jsem se dopovala Kinedrylem, protože mi bylo zle. Nejhorší byla pro mě cesta tunelem La Manche. Přišlo mi, že jedeme tím vlakem celou věčnost. Ale nakonec jsme doputovali na místo.
První den jsem vlastně jenom prospala, protože Kinedryl pořád působil. Pak jsme se vydali za památkami s tetou. Musím říct, že jsem si tehdy Londýn zamilovala. A určitě se tam chci ještě podívat. Byla jsem tam pak ještě jednou letadlem sama v osmnácti letech. Teta mi tam pořizovala šaty na maturák a střevíčky. Bylo to taky prima.
Nádhera v Richmond parku
Světoznámé londýnské památky, jako jsou Londýnský Tower, Buckinghamský palác, Westminsterské opatství, Tower Bridge nebo Big Ben jsme samozřejmě viděli a byly moc krásné. Nejvíce mě však uchvátil výlet do Richmond parku, kde kolem vás pobíhají volně jeleni. Na tento zážitek nezapomenu do konce života.
Zklamání z londýnské zoo
Další dny jsme se byli podívat také do londýnské zoologické zahrady. Ta mě ale tehdy hodně zklamala. Působila na mě dost ponurým dojmem. A zvířata byla úplně odrovnaná a pospávala. Možná tím tehdejším horkým počasím. No, beztak moc zoo nevyhledávám. Mám raději zvířata ve volné přírodě…
Den ve znamení strachu
7. července 2005 musela teta do práce, a tak jsme se rozhodli udělat si s rodinkou výlet samostatně. Bylo ráno a my se pomalu chystali ven. Když v tom nám zavolala teta, že se v londýnském MHD něco děje a ať radši nechodíme ven.
Pak jsme si pustili televizi a v ní ukazovali ve zprávách vyděšené a zkrvavené lidi. Bylo zle. Měla jsem šílený strach. I když jsme byla v bezpečí tetina bytu. Celkem tehdy vybuchly čtyři bomby - tři v ranní špičce (kolem 8:50) v metru - na třech různých trasách a jedna bomba v tom červeném patrovém autobuse.
Bylo šílené to sledovat a vědět, že se tahle hrůza děje jen pár kilometrů od nás. Také jsme měli velkou obavu o tetu, aby se domů vrátila v pořádku. Nakonec ano. Vzala si tehdy myslím taxíka.
Tento moment asi nezapomenu do konce svého života. A děkuji tam nahoru, že jsme brzy ráno nikam nevyrazili. Možná bychom tu už nebyli… díky za každý nový den a je mi moc líto těch, kteří tyto šílené útoky nepřežili.
Opatrujte se a buďte na sebe hodní. Laskavosti je stále na světě nedostatek.
PS: vzpomínky na tento silný zážitek mi probudil dokument Útok na Londýn: Hon na atentátníky ze 7. července, který vysílá Netflix. Ani jsem se ho nedokoukala. Bylo mi z toho špatně… vrátilo mě to zpět do té doby.
