Článek
Je vcelku samozřejmé, že každá doba s sebou nese svá pozitiva a negativa. Obecně mám ale pocit, že dětství v devadesátkách zas nebylo tak šílené. Mělo mnoho světlých okamžiků a ráda na něj vzpomínám - možná i proto, že jsem měla možnost jej prožít na vesnici.
Mamka nás učila, že máme být uctiví ke starším lidem a vždycky pozdravit
Naše mamka je hodná a starostlivá ženská, která se vždycky snažila, aby z nás vyrostli slušní lidé. A myslím, že se jí to podařilo. Naučila nás zdravit okolí a říkat prosím nebo děkuji. Základy slušného vychování jsme dostali. Když se ale dívám na některé děti dnes, je mi tak nějak teskno.
Proč bych měla zdravit?
V dnešní době je typické, že některé malé děti zkrátka nezdraví. Ve velkoměstech to chápu z jisté části, avšak na malé vesnici, kde se všichni znají, nikoliv. Ještě divnější pak je, když devítileté dítě nedokáže pozdravit ani vlastní sousedy. S tím se potýkáme dva roky v našem novém bydlení.
Bydlíme na vesnici za Prahou a naši sousedi pod námi v bytovce jsou obecně takoví divní - mají svou bublinu, neustále třískají dveřmi a nebaví se s námi. A jejich dcera nikdy nepozdraví, když se potkáme venku. Je jí 9 a působí na mě na první pohled prchlivě. Když ji však potkám v létě s kamarádkou venku, vyjadřuje se jako dlaždič - typická jsou v její mluvě hlavně hanlivá slova označující ženské genitálie.
Ignorace, namyšlenost nebo stud?
Často přemýšlím nad tím, co za takovým nezdravením devítileté holky může být. Možná stud, ignorace nebo namyšlenost? Nevím. Každopádně to na mě působí neslušně, pokud se jedná o sousedku. Několikrát jsem ji významně a nahlas pozdravila první já a kupodivu odpověděla - i když to bylo viditelně „na sílu“. Nakonec jsem se ale rozhodla, že ji „vychovávat“ nebudu a nezdravím ji. Už mě to totiž nebaví.
Jiná doba, jiná výchova
Řeknu vám, že jsem docela ráda za svou dobrovolnou bezdětnost. V dnešní době bych dítě nechtěla vychovávat a obdivuji všechny rodiče, kteří to zvládají levou zadní a z jejich dítka vyroste slušný člověk. Jenže, mám trochu pocit, že dnešní děti a dospívající mají až příliš benevolence a také to dopadá na jejich chování ve společnosti.
Zprávy jsou pak plné šikanujících a šikanovaných dětí, což je docela šílené. Netvrdím, že v devadesátkách šikana nebyla - byla, možná se na ní ale tolik nepoukazovalo. Děti jsou vlastně ve své podstatě v každé době stejné, avšak nejvíce záleží na tom, v jakém prostředí a pod jakými vlivy vyrůstají.
Nemůžeme se divit, že nám zde roste generace, která je až příliš sebevědomá (někdy až arogantní) a jaksi volnomyšlenkářská. My jsme si ji totiž takto vytvořili jako společnost a tvoříme nadále - to je to prostředí, které na ni působí.
Abych na závěr nebyla příliš negativní, mám i dobré zkušenosti - třeba naši sousedi od vedle přes chodbu jsou milionoví. Mají dva klučiny, 8 a 6 let a ti jsou naprosto dokonalí - usměvaví, chytří, komunikativní a slušní. Díky takovým dětem nepřestávám věřit, že další generace bude také pro svět přínosem.
A co vy? Jaké máte zkušenosti? Zdraví vás děti sousedů nebo známých?
