Článek
Myslím tu reklamu na Kofolu, kde holčička hlídá, tatínek řeže stromek a pak spolu utíkají před prasetem. Ta reklama mi připomíná dětství. My ale neutíkali před kancem, nýbrž před případným myslivcem.
Srdce v krku
Pokaždé, když se přiblížily Vánoce, ohromně jsem se těšila, že půjdeme pro stromek. Táta nabrousil pilku, pořádně jsme se oblékli a vyrazili přes kopec a pole do blízkého lesa. Dodnes si pamatuju, jak mi srdce šíleně bušilo, protože jsem se bála, že nás někdo nachytá. Byla to ale legrace, sice nelegální, ale byla. Stromek jsme vždycky ukořistili a pelášili pryč.
Jednou se to úplně nepovedlo
Stromek jsme si chodili do lesa „půjčovat“ asi čtyři roky. Možná déle, nevím. Jednou jsme si ale docela naběhli. Stromky totiž začali práškovat, aby si je už nikdo nepůjčoval. Jako my. „Ovoněný“ stromeček jsme sice vítězoslavně ozdobili a postavili do obýváku, po pár hodinách ale nastal zlom… všechny pálily oči z toho, co se ze stromku uvolňovalo. Nakonec letěl a my ho vyměnili za takovou umělou náhražku.
Svobodomyslné devadesátky
Měla jsem pocit, že v devadesátkách nikdo krádeže stromků v lese neřešil. Ale možná to byl jenom pocit, protože jsem byla dítě a hodně věcí si neuvědomovala. Nakonec toho adrenalinu už bylo na tátu moc, a tak se s místním myslivcem domluvil na stromku předem. A bylo po adrenalinovém dobrodružství. Do paměti se mi ale zapsalo hodně intenzivně a ráda na to vzpomínám.
