Článek
Nikdy jsem do automobilů nebyla žádný blázen a neměla touhu dělat si řidičák, jenže před pěti lety mě okolnosti dohnaly k tomu, jít do autoškoly a přihlásit se. Možná se ptáte, jestli jsem to dokončila? Bohužel ne. Nervozita totiž za volantem udělala své.
Testy jsem dala levou zadní, jízdy byly katastrofa
Neměla jsem problém se něco našprtat, a tak jsem závěrečné testy v autoškole absolvovala na poprvé. Jenže jízdy mi dělaly vážně velký problém. Ani ne tak s instruktorem - to jsem byla vcelku klidná, ale s komisaři (ano, bylo jich víc, protože jsem jela tři pokusy).
Můj milý instruktor mi tehdy věřil. Říkával: „To dáš. Vidím, že je v tobě potenciál.“ a myslím, že mě asi trochu přechválil. Protože pokaždé, když si za mě sednul komisař, začala jsem dělat ukrutné chyby. Znervózněla jsem a jako bych zapomněla na dopravní předpisy, které jsem se naučila. Prostě temno a to je pak průšvih, jakmile sedíte za volantem.
Třikrát a dost
S prvním komisařem to bylo docela šílené. Byl to totiž šovinista. Dokonce nadával na svou manželku, když jsme závěrečnou jízdu jeli. Předem mě podceňoval, dehonestoval a já to nedala. Nevěřila jsem si kvůli nervozitě a on to ještě zhoršil svým dost necitlivým přístupem.
S druhým komisařem to bylo lepší. Odjela jsem i druhou jízdu mé kolegyně, která nedala přednost zprava a on ji hned po dvou minutách vyhodil. Jela jsem asi 40 minut v kuse a měla pocit, že jedu celou věčnost. Nervozita se však zas dostavila a já si nepřeřadila v 60 km/h. Motor řval jak šílený, komisař napovídal, ale já reagovala pozdě. Měla jsem zas temno v mozku. Nějak jsem to ale k autoškole dojela a málem před ní nabourala zaparkované auto. Smůla. Propadák. Nic.
Třetí komisař byl snad nejmilejší člověk z tohoto oboru. Starší menší pán s knírkem, který mi od začátku chtěl moc pomoct. Radil mi během cesty, ale ke konci byl dost zklamán a také vytřesen nebo spíš otřesen? Nevím, každopádně jsem ho litovala. Nervozita se totiž dostavila asi po 10 minutách jízdy a já v klikaté zatáčce jela jak pominutá a nakonec nedodržela několik předpisů. Chudák komisař mi vlál pomalu za krkem. Snažil se, já ne. Třikrát a dost!
Nevím, jestli ze mě někdy bude řidič
Po třech neúspěšných závěrečných pokusech při jízdách jsem to vzdala. Můj milý instruktor mě přemlouval, ale já se na to vybodla. Už jsem na to neměla nějak nervy. A myslím, že mi to prostě nebylo tehdy souzeno. Zjistila jsem, že nejsem psychicky připravená na to, být řidičem. Po roce jsme se s instruktorem potkali na kávě a říkal mi: „Pořiď si děti a na řidičák zapomeň.“, jenže já děti nechci, takže ten řidičák asi musím někdy pokořit.
Dneska pan instruktor bohužel nežije, ale dala jsem mu někde v sobě velký slib, že pro něj to jednou hrdě dokončím a pošlu mu pozdrav do nebe (byl to výjimečný člověk). Aby byl na mě pyšný. Tak doufám, že se odhodlám. Kvůli sobě, svobodě pohybu a tak vůbec. Jenže strach mám pořád větší a větší… Co s tím?
