Článek
Dá se říct, že mě sousedské peripetie pronásledují po celý můj dospělý život. Od té doby, co jsem začala bydlet sama v bytě, jsem si užila se sousedy své. A po dlouhou dobu jsem si dokonce o lidech myslela, že jsou jen ti dobří. Houby s octem.
Moji naivní povahu v mládí nabouralo mnoho negativních zkušeností. Dneska už vím, že ne všichni lidé jsou hodní, samozřejmě.
První zkušenosti
Po převážnou většinu svého dětství a dospívání jsem žila v domečku, proto pro mě bylo přestěhování do městského bytu šokem. Připadala jsem si leckdy jako v králíkárně. Avšak doba si to žádala. Jakmile jsem dospěla, přestěhovala jsem se za prací.
První štací byla ubytovna pod nemocnicí. Na tuto dobu nevzpomínám nijak zvlášť špatně. Měli jsme na pokoji celkem klid. Jen spíš jsem měla problém s mou první spolubydlící, která byla pravděpodobně alkoholička - chodila den co den na pokoj opilá. Ale to je jiný příběh.
Když jsem vystřídala asi dvě nemocniční ubytovny jako zdravotní sestra, přestěhovala jsem se do podnájmu. Garsonka byla situována v centru Prahy a před lety za pronájem ani nechtěli nijak přehnané peníze. Vinohrady jsem milovala, a tak jsem si tohle bydlení užívala.
Zkušenost s nadaným sousedem
Bydlení na Vinohradech bylo vesměs poklidné. Avšak v rámci jednoho domu jsem se musela dvakrát stěhovat. Když jsem se přemístila z garsonky do 1kk, získala jsem nového souseda. Byl to cizinec, který hrál na všechny možné hudební nástroje. Měla jsem tak často doma koncert s houslemi, pianem, basou, trubkou a bůhví čím ještě. Bydlel pode mnou a moc jsme se nepotkávali. Jen jsem ho slýchávala.
Pravdou je, že mě občas bavilo ho poslouchat. Uměl hrát na různé hudební nástroje velice dobře, avšak omezující to bylo, když jsem měla po noční a potřebovala se vyspat. Domluva s ním ale byla vždycky.
Přestěhování za přítelem a drsné roky s dupajícími dětmi
Na Vinohradech jsem pak ještě zažila různé jiné sousedy - jedni bouchali permanentně dveřmi a druzí dělali mejdany. Ale to se dalo pořád nějak snést. Když jsem se ale přestěhovala k tehdejšímu příteli (dnes manželovi) do jiné části Prahy, dost jsem trpěla. A nejspíš i on.
V roce, kdy jsem se stěhovala, bydlel nad přítelem ruský pár s dvěma miminky - dvojčaty. Miminka občas pořvávala, jak je zvykem, ale vždycky se to nějak dalo. Pak ale děcka vyrostla a začala se učit chodit. Chodila však tak, že se nám otřásaly stropy a po čase začaly i praskat. Dupala totiž celá rodina. Občas také děcka jezdila na odrážedle a my měli pocit, že nad námi jezdí tanky.
Domluvy fungovaly na začátku. Snažili jsme se spolu normálně dohodnout, zda to jde nějak regulovat. Přeci jen jsme chápali, že jde o děti. Jenže ono se to stupňovalo a přišlo mi, že rodičům vůbec nedochází, jaký může být pod nimi hluk.
Jednou jsme se pohádali, po druhé zas pochopili. Byl to však očistec, velká nálož na nervy. On neustálý dusot dětí je velice stresující - ostatně jako různé jiné rušivé a hlučné jevy doma. Domov by měl být oázou klidu a míru.
Poslední kapka
S ruskou rodinou jsme se snažili nějak vycházet, ale tekly nám nervy po několika letech soužití. Hlavně mně, protože jsem pracovala z domova a děti sousedů tehdy ještě moc nechodily do školky. Pak ale začaly být problémy ještě většího rázu se sousedy od vedle - měli s námi společnou stěnu v ložnici.
To byla pro změnu vietnamská rodina. Podotýkám, že nejsem xenofob a mám ráda všechny dobré lidi, avšak někdy ta odlišná mentalita prostě dělá své.
Vietnamská rodina měla svého bosse. Boss byl malý šlachovitý muž ve středních letech, který zásadně nezdravil žádné ženy a nad muže se povyšoval. Několikrát si tento boss udělal v bytě mejdan, třeba i uprostřed týdne, kdy jsou ostatní lidé zvyklí pracovat a potřebují se na druhý den vyspat.
Soused ale nikdy nereflektoval na naše vlídné prosby. A tak na něj přítel zaťukal a již byl ráznější. Z vlídné prosby se pomalu stal boj - boss se chtěl rvát, ale dopadlo to dobře. Nakonec nezapomněl podotknout, že nás zabije.
Přežili jsme a on se časem odstěhoval. A my pak za nějaký ten rok také zvedli kotvy, protože to byl barák hrůzy. Ale o tom zas jindy…
Zdroj: vlastní úvahy
