Naše svatba byla jízda. Jeden moment mě ale šokoval!

Svatbu jsme si plánovali sami. Koordinátorku jsme nechtěli. I když to bylo dost náročné, zvládli jsme to a myslím, že náš velký den se podařil. A protože je můj muž hasič, pořádali jsme samozřejmě hasičskou veselku. Dnes bych ale hodně věcí změnila a uspořádala něco menšího.

Vždycky jsem si myslela, jak budu šíleně nervózní jako nevěsta. Ale kupodivu jsem nebyla. Dokonce jsem místy měla pocit, že jdu na maškarní a převlékám se vlastně pro pobavení. Svého muže miluji a tohle byl pro mě jen takový veřejný akt - něco jako taškařice pro okolí.

Když jsem seděla sama v bytě a čekala na odvoz hasičským vozem, který řídil kamarád, přemýšlela jsem a u toho hladila našeho psa. Bylo mi dobře. Uvědomila jsem si, že se mi splnil sen a mám vedle sebe skvělého parťáka pro život.

Měla jsem v sobě asi dva panáky od rána (vstávali jsme s děvčaty z rodiny už v 4:00 ráno) a cítila jsem podivný klid. Nervozita mě tedy minula obloukem. Můj muž byl maličko nervózní, ale ženil se pod druhé, takže ho chápu.

Byl počínající podzim a slunce na obloze plálo, jako by bylo léto ve svém středu. Celkem jsem tedy ocenila voděodolný make-up od kosmetičky. Potili se asi všichni. Do toho jsme měli manželský slib u oltáře na zahradě, kde nebylo žádné zastínění. Takže u gratulací se nám pak trochu všem vařil mozek. Ale ustáli jsme to.

Program byl dost uvolněný. Všichni se usmívali a měli co jíst, takže jsem byla spokojená. Vlastně jsem si ani neuvědomovala, co kdo kde jí, jak se baví a podobně. Měla jsem starostí dost sama se sebou. Vláčela za sebou neustále dlouhou vlečku od šatů a těšila se, až se převléknu. Na to došlo stejně až po půlnoci - prý tradice…

V organizování věcí nejsem nijak velký machr. Byla to však nutnost, a tak jsem se snažila některé momenty správně naplánovat. Svatba ale vůbec neběžela tak, jak jsme si naplánovali. Vlastně to bylo úplně jinak, avšak podrželi mě v tomto ohledu družičky. Bez nich bychom byli asi v čudu.

Protože byla uvolněná atmosféra, taková spíš rodinná (i když bylo přítomno 80 lidí), nikdo nedokonalosti naštěstí neřešil - jen pak manželova dcera později jinde, ale o tom třeba příště.

Mezi gratulacemi, nějakou přiblblou manželskou hrou a focením s rodinnými příslušníky či kamarády jsme úplně vypustili společné fotografie s mužem. Vlastně máme všeho všudy možná tak tři čtyři snímky. Nebyl čas. Najednou měli všichni hlad a tak jsme se v 14:00 odebrali konečně k obědu a pití. Pití bylo v tom vedru rozhodně spásou!

S rodinou jsem se odebrala do jídelny v patře a čekala, až přijde můj manžel. Dlouho ale nešel, tak jsem začínala být nervózní. Chtěla jsem jít dolů za ním, ale někdo mi řekl, že by to bylo špatné znamení chodit zpět dolů - nechápu dodnes, ale to nevadí. Čekala jsem asi půl hodiny a pak přišel v závěsu své dcery a jejího tehdejšího přítele.

Když jsem muže viděla, měla jsem šok. Nikdo mi nic neřekl. Dokonce ani on. Jen jsem viděla, že se mu něco stalo. Můžu říct, že to tedy byl oběd za všechny peníze. Jste v nejistotě, co vlastně vašemu manželovi je a všichni vás uklidňují, že to bude dobré. Nebylo!

Jakmile jsme dojedli a připili si, řekl mi můj manžel, co se stalo. Fotil se na hasičském vozidle - na kapotě a z ní pak seskakoval ve společenských polobotkách. Asi zapomněl, že nemá terénní obuv typickou pro hasiče. Odnesl to tedy dost. Nohy měl nateklé a fialové ještě tak měsíc dva po svatbě.

A tak mnoho fotek společných nemáme… i když jsme si je chtěli nechat udělat po obědě. Za to máme hodně vtipných fotek, na nichž jsou manželovo nohy v kýblu s ledem a manželova zadek na kolečkovém křesle. Nakonec jsme to nějak zvládli. Muž byl neskutečně statečný. Do nemocnice nechtěl, je to tvrdohlavec.

Nohy se mu za čas zhojily a my dodnes vzpomínáme na tu šílenost, jak do manželství skočil doslova „rovnýma nohama“. Společný tanec jsme tehdy nějak zvládli a já dodnes obdivuji jeho odhodlání a odvahu, šíleně trpěl bolestí, ale zatančil si se mnou. Nechtěla jsem, aby se přemáhal, ale jeho tvrdá palice si nedala říct…