Článek
Prvně chci podotknout, že můj blog je čistě volnočasovou záležitostí. Je to pro mě odpočinek, proto nechápu jaksi komentáře některých čtenářů, proč jsem vlastně nerozvedla nějaké konkrétní téma (třeba týkající se syndromu vyhoření) více. Tak to prostě cítím, a tak to píšu.
Nejsem psycholog, kouč, terapeut ani nic dalšího, proto nebudu vypisovat žádné elaboráty týkající se psychologických tipů a podobně. Do hloubky se mi nechce zacházet. Svůj blog mám čistě pro pobavení a očistu duše - ostatně, tak se i jmenuje… „Blogem k duševnímu zdraví“
Hodně stresu, málo radosti
K psaní blogu jsem se upnula v době, kdy mi bylo tak nějak na duši ouvej. Byly totiž doby, kdy jsem neměla v životě moc radostí a spíše převládaly starosti. A také hodně stresu, který mi poničil fyzické a psychické zdraví. Blog byl ventil a stále je, tak to tak prosím vy čtenáři berte.
Nebudu vám radit do hloubky, kolik máte pít alkoholu, neboť nejsem primář Karel Nešpor a také vám nebudu říkat, že máte dělat pravidelně psychohygienu nějakým konkrétním způsobem, protože prostě nemám vystudovanou psychologii.
Blog vedu, protože mi přináší radost a eliminuje můj stres. I když, hladina adrenalinu v krvi se mi občas zvedá, když čtu diskuze pod články. Ale co, nechávám je, protože to třeba někomu jinému také pomůže - vypustit démony… a uleví se mu. Taky forma psychoterapie. Proč ne. Když je to ve vší slušnosti.
V hlavě se mi pořád něco honí
Jsem člověk, který umí špatně „vypnout“. Vím o sobě, že jsem trochu workoholik a taky blázen. Pořád mi něco šrotuje v hlavě a někdy jsem fakt zrychlená. To je ale moje podstata. I tahle písmenka mi tedy pomáhají ventilovat mou energii. A taky pes a procházky či výlety s manželem. To mám nejradši. Mentální detox potřebuje každý občas. A tak si ho taky dopřávám. Moc ráda!
Manžel nebo přítel? Není to jedno?
Můj chaos v hlavě můžete občas vidět i v mých článcích na blogu. Přeskakuji ráda z tématu do tématu. Tak třeba teď bych ráda okomentovala, jak se někdo v diskuzích onehdy ptal, zda mám tedy manžela nebo přítele… když ho někde nazývám přítel, byl ještě přítel a pokud už jako manžela, tak jsem si ho v té době vzala. Nic složitého, že. Manželé jsme 4 roky a spolu 10 let. A máte to. Občas mu taky říkám „muž“, protože mužem a ještě k tomu mým skutečně je…
Je to přeci úplně jedno. Je to slovíčkaření.
Jsem normální ženská se svými sny
No a svou krátkou zpověď a komentáře k diskuzím zakončím tímto odstavcem, kde vám trochu popíšu, co jsem vlastně zač. Chci zůstat v anonymitě, protože mi to tak vyhovuje. Snad chápete, a pokud ne, je to váš problém.
Jsem třicátnice - hodně přes třicet - která má nespočet životních cílů a snů - chci cestovat, prožívat šílené věci, smát se s mým mužem, prostě dělat všechno, co mě naplňuje. Taky jsem umělec tělem i duší (kromě psaní i maluji občas), nesnáším aroganci a taky neslušné lidi. Tak se k sobě chovejme ve virtuálním prostoru o trochu lépe, prosím.
Někdy, až budu mít zas nějakou invenci, náladu a energii, napíšu vám zas něco víc o sobě.
