Článek
Pejsky miluji. Zřejmě k tomu přispěl i fakt, že jsem vyrůstala s ní. Malou chlupatou kuličku prý přinesl domů děda, když mi byl rok. Jí byl také rok. Její počáteční léta si prakticky nepamatuji, protože jsem byla velice maličká. Ale tak od mých pěti až šesti let jsme si vytvořili společně velice úzký vztah.
Dana byla výjimečná
Musím říct, že při psaní těchto řádků jsem dost naměkko. Dana byla doslova mou součástí. Milovala jsem ji celou svou duší. Ráda jsem s ní chodila na procházky, mazlila se, blbla a povídala si s ní. Byla neskutečně vnímavá a chytrá.
Tato výjimečná fenka ve mně zanechala hlubokou stopu. A občas, když o ní mluvím s kamarády, tak je mi do breku.
Když mi byly asi 3, zachránila mi prý život
Vyrůstala jsem na vesnici vedle kravína, byla to taková polosamota a pes byl v baráku žádoucí. Sousedy totiž několikrát vykradli a mamka se o nás s bratrem bála. Dana ale hlídala skvěle. Měla svou velkolepou boudu, ovšem častokrát bývala s námi v domě. Jednou prý natrhla kalhoty pošťákovi, snad ho i kousla, protože měla velmi silný ochranitelský pud - to byl samozřejmě průšvih, ale nic vážného z toho naštěstí nebylo.
Mamka mi vyprávěla, že jsem z ničeho nic ve třech letech proběhla naším chatrným plotem, avšak zrovna šly krávy na pastvu - chodívaly kolem našeho domu. Mamka pro mě běžela, ale Dana byla rychlejší. Rozehnala kolem mě krávy a vlastně mě tím zachránila - jinak by mě asi ušlapaly. Dodnes jsem jí vlastně vděčná za život.
Věrná čekatelka
Dana byla také natolik chytrá, že na nás s bratrem vždy čekala na železniční zastávce - než jsme přijeli ze školy. Její úžasné vnitřní hodiny fungovaly naprosto bezchybně. Vždy ve stejný čas byla na svém místě a vítala nás. Na to nikdy nezapomenu. Doprovázela nás v podstatě každý den ze zastávky až domů - což byla asi patnáctiminutová chůze lesíkem a kolem polí.
Šílené loučení
Když mi bylo asi deset let, museli jsme se odstěhovat jinam. Dana ale nesměla s námi. Nakonec tedy musela jít k naší známé na zahradu. V novém bydlení jsme ji nemohli mít. Bylo to šíleně smutné loučení tehdy. Obrečela jsem to a dlouho se to se mnou táhlo. Dodnes mě mrzí, že jsme se za ní nejeli aspoň podívat. Ani vlastně nevím proč. Mamka myslím tehdy říkala, že bude lepší, abychom ji neviděli. Bylo by to pro nás prý ještě těžší.
Nevím, zda měla pravdu. Možná ano. Ale dodnes si vyčítám, že jsem tam přesto nejela. Dana už je řadu let za duhovým mostem a moc ji prosím o odpuštění, že jsem se tehdy za ní nepřišla podívat. Bolí mě to dodnes. Ale hluboká vzpomínka na ni i láska zůstává a zůstane do mé smrti.
Moje milovaná fenečko, jsi v mém srdci navždycky. Naštěstí mi také zůstaly nějaké fotografie. Ale nad vzpomínky není. Někteří pejskové jsou skutečně mimořádné „osobnosti“.
