Proč si pořizujete psa, když ho pak opustíte?

Než se pes stal domestikovaným zvířetem, byl to divoký vlk, který nemusel nikoho poslouchat. Byl pánem svého času, svého vnitřního biorytmu, svého života. Musel se sám o sebe a případně o své potomky postarat, jinak by zahynul.

Dnes je pes tvorem zcela závislým na člověku. Proto když si ho člověk pořídí, očekává se od něj plná péče, ať se jedná o jídlo, hygienu, biologické potřeby, lásku, disciplínu a podobně. Co ale když takový pes nemá štěstí na svého člověka a stane se obětí bezpáteřního necitlivého hada?

Bohužel v naší zemi neexistuje žádná regulace toho, kdo si psa může nebo nemůže pořídit. Proto je tolik opuštěných pejsků v útulcích. Myslím si, že pořízení psa by mělo být oficiálně něčím podmíněno - například dobrým psychickým stavem, finančním zázemím či obecnou schopností se o něj postarat. Otázkou však zůstává, zda se tohle někdy bude regulovat - MĚLO BY!

Kdyby tak existovaly psychotesty na pořízení mazlíčka! Tím sítem by nejspíš neprošel každý druhý…

Když jsme si před čtyřmi lety osvojili našeho pejska (byl to nalezenec bez čipu, obojku, očkování a dali nám ho známí), vůbec jsem nevěděla co čekat. Se psem jsem ale vyrůstala a věděla, že to bude zas láska na první pohled. A taky že byla. Náš nový pesan byl sice vyhublý, vyplašený a zcela bez hygienických návyků, my však věděli, že mu dáme všechnu lásku světa a dobrou výchovu. Stal se z něj ten nejskvělejší pesan na světě a bereme ho jako rodinu.

Díky vzdělávání a zkušenému manželovi (pejskařovi) jsem se o pejscích za čtyři roky naučila moc. Když totiž chcete být dobrým chovatelem, musíte se sebevzdělat. Je to primárně o vás, pak o pejskovi.

Rozhodnutí o tom, že chcete psa, se nedělá ze dne na den. Měla by to být promyšlená záležitost. Přeci jen si osvojujete pejska na několik let, když si ho berete od štěněte. Ten živý tvoreček na vás bude závislý 10 až 15 let, tak se na to musíte psychicky i fyzicky připravit. Mít psa není hra, je to zodpovědnost. Jakmile k vám jednou přilne a vy ho zklamete, zlomíte jeho psí duši. A že takových zlomených psích duší v útulcích je.

Fascinující na některých psech je to, že dávají člověku šanci i po opakovaných zklamáních. Proč to ale těm živým tvorečkům vůbec dělat???

Láme mi srdce i duši, když vidím, že nějaký pes čeká v útulku jen kvůli nezodpovědnosti svého bývalého majitele. Zrovna nedávno jsem si četla na Facebooku, jak asi pětiletý statný pesan (Sebastian, viz níže) doslova chřadne v útulku kvůli tomu, že ho po pěti letech chovu doma vrátili majitelé zpět. Co to je proboha za chování??? Ten psí kámoš je doslova zlomený a umírá za živa, jen kvůli zhovadilosti člověčí.

Závěrem apeluji na všechny ty, kteří zvažují pořízení psa - pořiďte si ho skutečně jen tehdy, jakmile budete stoprocentně vědět, že se o něj kvalitně a s láskou postaráte až do konce jeho dnů… (když vás nepostihne nějaká katastrofa nebo náhlý konec, samozřejmě).

To živé stvoření na vás vždycky bude spoléhat, tak ho nezklamejte.

Zdroj: použit příspěvek z Facebooku, útulek AniDef - jinak vlastní myšlenky