Článek
Tak nějak jsme si připouštěli, že umře. Moje teta, krásná, milá a mladá duše. Bylo jí jen 45 let. Před osmi lety jí diagnostikovali rakovinu vaječníků. Když jsme se s mamkou tuhle zprávu tehdy dozvěděly, byly jsme naprosto v šoku. Pohltil nás smutek. Bály jsme se, že konec přijde příliš brzy. Teta bojovala do posledních chvil.
Na odchod blízkého člověka vás nic nepřipraví
Pokud už vám někdo z rodiny zemřel, někdo hodně blízký, jistě znáte tu bolest. A u každého to bolí jinak. Když mi umřel táta, bylo to náhlé. Měl infarkt. Oznámila mi to mamka přes telefon. Už je to osm let. Najednou tu nebyl, a měli jsme si ještě tolik co říct… Bolelo to sakra moc, celej rok. Byla to taková divná tíha u srdce. Pak jsem ho pustila a ulevilo se mi.
Dodnes si pamatuji okamžik, když jsem v náruči držela urnu s ostatky svého táty. Nebrečela jsem, jen zírala do prázdna. Můj mozek se to snažil nějak vytěsnit. Musela jsem se držet, kvůli mamce. Brácha tehdy řídil na hřbitov. I dneska, když si na to vzpomenu, není mi lehko. Ale tátův odkaz je ve mě a v bráchovi… už jsem se s tím naučila žít.
S tetou to bylo jiné, ale bolí to podobně. Byla to ségra mámy, mladší. Jen o devět let starší jak já. Měly jsme k sobě blízko, už od dětství. Brávala nás na koupaliště, užily jsme si my dvě mnoho legrace. A taky jsem díky ní poprvé letěla letadlem - do Londýna, kde tehdy pracovala. Vybíraly jsme spolu maturitní šaty a boty. Byl to moc fajn čas. Teta byla skvělá ženská, její odkaz tu bude také - v jejích dvou dcerkách.
Rakovina je hrozná nemoc
Věděli jsme, že když se teta nepůjde léčit, jednou zemře. Tehdy odmítla léčbu, protože se bála chemoterapie. Dávali jí jen dvacet procent na přežití. Vybrala si alternativní cestu… osm let žila, s tou zákeřnou nemocí. A my všichni se smiřovali s faktem, že jednou tu nebude. Umřela začátkem června a nešlo se na to připravit… byla to rána na solar.
Poslední tři týdny byly peklo. Všichni jsme to čekali. A nejvíc se to ve mě sevřelo, když mi druhá teta, která u ní byla do posledního výdechu, napsala, že se to blíží. O týden později to přišlo. Stihla jsem umírající tetě ještě poslat pár zpráv, fotek z přírody, které si prohlédla. A také vzkaz, že jí budu mít vždycky ráda. Také jsme udělaly videohovor, kde jsem jí viděla naposledy…
Bolí to, že tu už není. A je to divný pocit. Ale člověk se s tím musí naučit žít. Nejvíc mě ale drásá ta věta, kterou mi napsala: „Uvidíme se, až bude ten správný čas.“ Bude ve mě rezonovat až do konce mých dní. Správný čas… co to vlastně je?? Pořád si říkáme, že uděláme to a to, až bude ten správný čas. A pak už není.
Teta mi dala poselství. Že správný čas neexistuje. Je jenom tady a teď a je jenom na nás, pro co se rozhodneme. Když něco chceme, musíme jednat hned. Zítra už totiž nemusí být…
