Článek
Ne nadarmo je tolik vtípků na téma „tchyně“. Jsou to mnohdy obávané ženy, které chrání své potomky, protože jsou to prostě i „mámy“. Některé jsou milé, jiné uštěpačné, vtíravé či zlé. Moje tchyně byla na začátku jako mílius. Pak se ale něco zlomilo.
První seznámení s tchyní
Bylo léto roku 2015 a já se měla poprvé setkat s matkou partnera (tehdy jsme spolu byli krátce a nebyli manželé). Polil mě studený pot, cítila jsem se nervózně. Tehdy jsme na setkání mířili ještě s dcerou manžela, tehdy osmnáctiletou slečnou. Paradox je, že dnes ani s ní nemáme kontakt. Ale to je jiný příběh.
„Rodinné“ setkání proběhlo dá se říct v klidu a pohodě. Dali jsme si oběd, tchyně byla moc milá. Pak jsme se setkali kolem Vánoc podruhé a ona mi nabídla tykání. Tehdy jí bylo 71 let. Nešlo mi to do úst. Ale zvykla jsem si a začala jí tedy tykat. Dá se říct, že se z nás staly „kamarádky“. Rozuměly jsme si. A manžel řekl, že jsem první žena v jeho životě, kterou jeho matka akceptuje a má ráda. Věřila jsem tomu.
Náznaky manipulace
Jak čas běžel, tchyně se trochu začala vybarvovat. Když byla na návštěvě, sklízela nám ze stolu nádobí se slovy, že jsme nepořádní. Volala mi, abych svému muži řekla to či ono, abych si dupla. Ponoukala mě, abych ho vlastně začala ovládat. Vždy jsem se ohradila. Dneska si uvědomuji, že vlastně chtěla manipulovat svého syna skrz mě. Možná měla tendence manipulovat i mnou.
Manipulace jí nevyšla, rázný přístup se vyplatil. Stáhla se a zase to byla „milá tchyně“. Jenže takové menší výpady občas přišly. A pak i výčitky, za vše, co pro nás udělala.
Podivné chování
Roky postupně plynuly a s tchyní to bylo jako na horské dráze. Jednou byla milionová, pak zas velmi nepříjemná a sebestředná. Vlastně sebestřednost byla její doménou odjakživa. Ráda o sobě dlouhé minuty mluvila a občas se zapomněla zeptat, jak se máme my. Chápala jsem to tak, že je to o samotě žijící seniorka (manžel jí zemřel před lety) a že chce prostě pozornost. Ale i tohle se začalo stupňovat.
Pak byly Vánoce 2025 a my ji jeli navštívit. Odjeli jsme otrávení. Přivítala nás s kyselým obličejem a pomalu nás nechtěla pustit dovnitř. Přitom jsme se na ni těšili. Vyčetla nám, že jsme nepřijeli dřív (hodinou), byť jsme jí říkali, že přijedeme kolem jedenácté hodiny. To jsme také dodrželi. I to ale bylo špatně. Všechno bylo špatně.
I poslední její návštěva u nás byla doslova tragédie. Bylo to na jaře tohoto roku. Mluvila celou dobu jen o sobě, svého syna znevažovala (celý život miluje muziku a bubnuje). Otráveně mu říkala: „Ta tvoje muzika!“ Když s radostí pro ni bubnoval, zakrývala si uši a plácala se do čela. A jakmile jsme se zeptali, jak se jí u nás líbí, řekla opět sebestředně: „Bylo by to pro mě moc velký.“ Nato pak sdělila, že je tedy zvědavá, kdy se syn dostane k ní do bytu a udělá tam úpravy. Nastěhovali jsme se přitom před rokem…
Vydírání bytem a ukončení kontaktu
Návštěva u nás dopadla velmi špatně. Manžel mámu vyhodil z našeho bytu. Byla na něj natolik hnusná, že už to nevydržel. Předtím ho také vydírala bytem. Přitom nikdo jí z bytu (družstevního) nikdy nechtěl vyhazovat. Vždy jsme chtěli, aby tam v klidu a pohodě dožila. Protože je tam leta zvyklá. Ona ale občas podotkla, že by to ráda přepsala na syna.
Přepis bytu se téměř uskutečnil. Tchyně ho sama iniciovala, seč jsme to nechtěli. Trvala na svém. V konečném momentu ale řvala na manžela, že na ní hraje levou, že jí chce okrást, nechat na ulici a byt prodat. Že bude „nájemce“. Pak mu vyčetla, že chce její byt… přitom on nikdy nic nechtěl, ani já. Ona to vše iniciovala.
Manžel s matkou přestal komunikovat. Já s ní nadále udržovala kontakt a snažila se, aby zas k sobě našli cestu. Nenašli… a já byla jako ta třetí bita jak žito - nadneseně řečeno. Naposledy jsem jí zavolala nedávno - a ptala se, proč nebojuje o svého jediného syna. Na to konto na mě vykřikla: „Stejně si myslim, že ti celou dobu šlo o ten byt.“ Tak tohle mě zvedlo ze židle. Já, která ji několikrát přemlouvala, aby tam zůstala a neodcházela do domova důchodců. Já, která ji měla ráda, občas hájila před synem. Snesla bych jí modré z nebe. Ale s tím je konec.
Vykřikla jsem na ní jedno hnusné sprosté slovo a ukončila kontakt. Vždy jsem k ní měla úctu, ale tohle už bylo prostě přes čáru. Jako matka selhala v mnoha ohledech, jako tchyně ve výsledku stojí taky za nic. Stala se z ní zlá ženská. Tak ať si žije, ale už sama…
Bůhví, co jí k tomuto jednání vedlo. Odehnat od sebe syna jediného i mě. Jediné osoby v jejím okolí, které o ni stály. Tak teď už za ní nebude stát nikdo, maximálně ziskuchtivý a prohnaný soused…
Je nám úplně jedno, co udělá tchyně s bytem. Možná ho natruc přepíše na svého podivného „kamaráda“ souseda. Nebo ho dá církvi, nebo své odcizené vnučce (ta se mimochodem ke svému otci také zachovala odporně). Tady je pár mých minulých článků, abyste se dostali do kontextu:
Také máte negativní zážitky s tchyní? Pište do komentářů! Zajímá mě to.
