Článek
Když jsme se s partnerem poznali, věděla jsem, že se nechce ženit po druhé. Prostě mi to oznámil, abych případně nebyla do budoucna zklamaná. Jenže po asi šesti letech překvapil. Vyrukoval na mě s žádostí o Vánocích a já byla v šoku, samozřejmě příjemném. Kdo z toho všeho ale neměl radost, byla jeho dospělá dcera.
Chtěli jsme sdílet svou radost, místo toho jsme dostali jen úšklebky
Žádost o ruku proběhla poměrně pragmatickým způsobem, žádnou romantiku v tom nehledejte. Můj muž totiž není nijak velký romantik. A tak se mě prostě racionálně zeptal, jestli si ho vezmu. Já pak řekla „ano“ a bylo to. Prstýnek mi dal, až když jsme dojeli domů z chalupy, protože ho dopravce nedoručil včas. Ale čert to vezmi. To pro mě nebylo podstatné.
Během našeho pobytu na chalupě se stavila jeho dcera. Popřát se svým tehdejším přítelem hezké svátky a trochu s tátou pobýt. A tak, když jsme byli v bujarém hovoru, oznámili jsme jí, že jsme se zasnoubili. Naivně jsem si myslela, že bude mít radost. Místo toho jen třeštila oči a divně se ušklíbala. K tomu asi dvakrát řekla: „Vy se jako budete fakt brát?“.
Měla jsem z ní pocit, že jí „kradu tatínka“. A tak jsem se jí zeptala…
Přiznání k žárlivosti
Radost s námi tedy jeho dcera nesdílela a já z toho byla zklamaná. Pořád jsem ji v té době měla ráda a toužila po dobrém vztahu. Jenže ona byla tehdy taková zvláštní. Když jsme šly ona a já na cigaretu (tehdy jsem ještě kouřila), odhodlala jsem se jí dotázat… „Co s tebou je? Ty mě nemáš ráda? Co jsem ti udělala?“ A ona ani neváhala s odpovědí a hned odvětila: „Žárlím na tebe. Než si přišla do tátova života, byla jsem jen já a on. Teď je všechno jinak.“
A pak ještě procedila skrz zuby „Ale mám tě ráda.“ Jen těžko se té poslední větě dalo věřit. Byla hrozně odtažitá a jediné, co nás v ten moment trochu přibližovalo, byla její opilost po několika drincích a z toho pramenící emoce.
Od té doby to šlo tak nějak z kopce
S partnerem jsme doma oslavili naše zásnuby a řekli si, že se do roka a do dne vezmeme. Brali jsme se asi za 3/4 roku na prahu léta a podzimu. Byl to krásný den, i když ne zrovna dokonalý. Ale o tom zas příště…
S jeho dcerou to pak šlo od desíti k pěti. Čím dál víc mi dávala najevo (jemnými náznaky), že mě nikdy nepřijme jako plnohodnotnou součást její rodiny - já to ale neviděla. Prostě mě vytěsňovala, nikdy se mnou otevřeně nemluvila (když se zrovna neopila) a začala se mě postupně stranit… Ale o tom také jindy.
