Článek
Netoužila jsem po tom být v televizi, rádiu nebo někde snad v časopisu. Avšak známý časopis pro zdravotní sestry a spol potřeboval titulní stránku, která se měla fotit právě u nás v nemocnici. A vrchní sestra tehdy vybrala do trojice ženských mě. Šílela jsem, ale nakonec tam šla.
Focení bylo fajn
Tak jsem se jednoho krásného dne sebrala a vydala se vstříc aktivitě, kterou nesnáším - focení. Potkala jsem se ještě s dalšími dvěma sestřičkami z vedlejšího oddělení v jednom kanclu a společně jsme to tedy nafotili. Titulní stránka se, myslím, nakonec docela povedla. Ale co následovalo po tom, z toho mi šla hlava kolem.
Dostala jsem za uši
Když zdravotnický časopis s kýženou titulní stránkou vyšel, šla jsem si ho samozřejmě koupit - na památku. Protože jsem věděla, že po druhé už celebritou nebudu chtít být. Mám ho dodnes někde schovaný a vždycky když tu fotku vidím, vzpomenu si na jeden nemilý moment.
Už ani nevím, co to bylo za den… Šla jsem standardně s kolegyní na oběd do jídelny a tam potkala náměstkyni ošetřovatelské péče. A ta na mě spustila pandurskou. Řvala jak umíněná. Že prý jsem si na sebe nevzala předepsaný sestřičkovský dress code. No, pravdou je, že jsem měla lékařskou košili, protože tu jsme prostě občas s holkami nosily… byla pohodlnější. Ale neuvědomila jsem si, že ji nesmím mít na oficiální focení. Měla jsem si vzít triko.
Takže to bylo tedy ultra ponížení před všemi lidmi v jídelně. Chtělo se mi brečet, ale udržela jsem se. Celá rudá jsem dosedla s jídlem na své místo a nasoukala do sebe jen pár soust. Víc to nešlo. Měla jsem stažený žaludek. Cítila jsem se jak vyvrhel. Jasné - jsou horší věci na světě, ale dodnes nechápu, že vrchní sestra mi oblečení na focení schválila a vyslala mě tak.
Byl to od ní podraz. Neměla jsem ji moc ráda a také kvůli ní pak odešla. Dělala jsem za ní dlouho práci, když byla nepřítomná a nikdy mě neocenila finančně ani slovně.
I takové věci se holt stávají…
