Článek
Musím upřímně říct, že pitvy jsem se během své praxe v nemocnici bála. Byla nám naplánovaná asi ve třetím ročníku zdravotnické školy, aby nás jaksi utužila. Přeci jsme si vybrali povolání zdravotní sestry a s ním není spojeno vždy jen to vábné.
Na pitevně si uvědomíte, že nebýt „duše“, jsme v podstatě jen soubor masa a kostí
A tak na to došlo. Museli jsme ve třeťáku odchodit asi tři návštěvy na pitevně nedaleko nemocnice. Z první návštěvy jsme byli všichni dost nervózní. Zabalili jsme si bílé pláště (byly povinné) a vyrazili se spolužáky a paní učitelkou na místo.
Kdo chtěl, mohl si před vstupem vzít roušku. Odvážlivci šli bez ní. Na pitevně byl takový divný nasládlý zápach, který se mísil z chemikáliemi. Já si roušku jako jedna z mála nevzala. Ani dneska nevím proč. Ale zvládla jsem to.
Na pitevním stole jsme měli pána, který zemřel na infarkt v pokročilém věku. Byl celoživotní kuřák, a tak jsme si také ukazovali, jak takové kuřácké plíce vypadají - řeknu vám, že nic moc. To byste museli vidět. Anebo radši ne.
Úprk z pitevny
Pan patolog viděl, jak se většina lidí z naší třídy klátí a prohlásil - „Kdo chcete už ven, jděte. Nebudeme vás tu sbírat po zemi.“ V tu ránu bylo asi po půl hodině „exkurze“ 20 spolužáků venku a zůstali jsme jen 4. Já, dva spolužáci a jedna spolužačka. Pan patolog nám obdivně zatleskal, že to dáváme. Mně přišla škoda odejít na začátku, protože jsem věděla, že už to třeba nikdy neuvidím. A špatně mi kupodivu nebylo - asi jsem divná.
Prý jsme měli štěstí
V komorním počtu se pak pan patolog s námi zapovídal a zanedlouho ho doplnil i kolega. Byli na nás 4 dva. A dávali nám mnoho prostoru pro otázky. Mezitím si dokonce rozbalili svačinu a dali si chleba se salámem. To jsem jaksi nepochopila, ale proti gustu…
Jeden z patologů nám dokonce pověděl, že jsme měli štěstí na zemřelého. Prý jsme mohli klidně vidět „utonulce“ a to je prý šílený zápach.
Spolužák si osahal přes rukavice vypreparovaný mozek a dozvěděl se o něm mnoho zajímavých informací. Mně stačilo se jen dívat. Dodnes, když o tom píšu nebo mluvím, je mi divně. Ne špatně, ale divně. Byl to zvláštní pocit, stát tváří v tvář mrtvému člověku a jeho orgánům. Na pitevně zjistíte, že bez duše bychom skutečně byli jen sofistikovaný systém z masa a kostí.
Divné „překvapení“ z mrazáku
Když jsme odcházeli, měli pro nás páni patologové ještě „bonus“. Dnes si říkám, že bych se asi bez něj klidně obešla. Z mrazáku vytáhli igelitku ze supermarketu, v níž byly plody nevyvinutých dvojčat. Ehm, no a to byl tedy konec.
Anatomická pitva byla zajímavá
K anatomické pitvě jsem se nachomýtla během svého působení v nemocnici. Pro sestřičky byly vyčleněny nějaké termíny, a tak jsem se přihlásila. A musím říct, že zde byl tedy puch ještě horší. Všudypřítomný formaldehyd se dral pod kůži i živého člověka. Bylo to nepříjemné. Viděli jsme vypreparované šlachy, vazy, kosti.
A také jsem zahlédla celé tělo a několik jiných částí naložených právě ve formaldehydu. Zvláštní pohled. Ale na těchto preparátech se učí medici a jiní zdravotníci.
No, asi už bych po takových zážitcích netoužila, ale jsem ráda, že jsem to mohla vidět. Člověk se pak na život a na smrt dívá jinak. No a jestli jste dočetli až sem, tleskám vám! Asi jste také „držáci“.
Zdroj: vlastní úvahy
