Článek
Kdybyste mě znali před 20 až 25 lety, asi byste mě nepoznali. Byla jsem skutečně šedá myš, která ani nepípla, aby si jí náhodou nikdo nevšimnul. Raději jsem mizela v společenském šumu a měla ráda svůj vlastní svět. Jsem introvert a mám svůj svět. I když dneska by to do mě nikdo neřekl…
Na základce si mě spolužáci dobírali
Protože jsem byla hodně tichá a nenápadná dívenka, začali ve mě spolužáci vidět cosi divného. Vždycky jsem jim připadala divná. A také jsem taková byla. Možná trochu jako z jiného světa. Samozřejmě se pak tedy našli vrstevníci, kteří si ze mě dělali legraci a brali mě jako naprosté nemehlo, nicku.
Nejpatrněji jsem despekt některých spolužáků pociťovala na tělocviku, kdy do mě strkali, dělali si legraci a dobírali, ať už teda něco pípnu. Moc jsem nemluvila. A když už, tak s někým, komu jsem plně důvěřovala.
S nástupem na zdravotní školu jsem se začala měnit
Po ukončení základky jsem nastoupila na zdravotní školu a začala se učit, seč nechtěně, na sestřičku. Praxe v nemocnici mě dost vycepovaly, a tak jsem se začala proměňovat z tiché holky v tu, která si nenechá hned tak něco líbit. Dodalo mi to trochu zdravého sebevědomí a konečně jsem se začala za sebe prát.
Nemocnice ze mě udělala úplně jiného člověka
A pak přišel vstup do opravdového života. Po střední jsem se osamostatnila, nastoupila na oddělení v nemocnici a musela se ohánět, abych se uživila. Práce ve zdravotnictví dokonala proces změny - z tiché šedé myši v upovídanou a sebevědomou ženskou.
Na srazu ze střední po 15 letech mě nikdo nepoznal
Když jsme před lety zorganizovali sraz ze střední po 15 letech, nikdo nemohl uvěřit, že jsem to já. Ta nejtišší a nejpodivnější holka ze třídy sraz zorganizovala a bavila celou společnost. Nikdo nechápal, jak jsem se mohla takhle změnit. Ani já leckdy nechápu, ale myslím, že to ve mně dřímalo vždycky.
I přesto, že jsem z velké části introvert, mám v sobě rebelského ducha - mimochodem stejného, jako má můj muž. Proto si asi tak rozumíme.
Přeju tedy na závěr všem nejistým lidem, ať najdou nakonec svou podstatu a zůstanou v ní, pokud jsou spokojení a šťastní.
Mě nalezení opravdového JÁ pomohlo v životě obecně. Už si nenechám ubližovat od nikoho (ať jsou to známí nebo cizí), dokážu se za sebe ale i za druhé v případě nespravedlnosti rvát a vím, co chci a jdu si za tím.
Držím i vám pěsti!
