Článek
I já jsem před lety podlehla kouzlu úvěrů, než jsem tvrdě dopadla na zem. Po čase, když jsem dluhy splatila, jsem se zamýšlela nad jejich vznikem. Proč jsem se vůbec zadlužovala? Mělo to nějaký smysl? Vedlo mě k tomu vícero důvodů, které byly tak trochu na hlavu.
Možná na to mělo vliv obtížné dětství
Jedním z důvodů, proč jsem si před lety poprvé půjčila od banky, byla touha splnit si sny. Koupit si to, na co jsme nikdy neměli. Moje dětství nebyla procházka růžovou zahradou. Kvůli otci alkoholikovi jsme se stále stěhovali a leckdy neměli co do úst. I tohle možná dost ovlivnilo můj přístup k penězům v dospělosti. Uznávám dneska, že jsem byla finanční analfabet.
Rostoucí dluhy a stoupající zoufalství
Když jste prostě finanční negramota, půjčujete si pořád dokola. Dostanete se snadno do dluhové pasti. V momentu, kdy vám úvěrová společnost dává do ruky peníze, nebo vám je posílá na účet, můžete cítit jakousi blaženost. Jenže, realita bývá tvrdá. Ta realita, která je spojená s nutným splácením. Po čase pak můžete vydělávat jen na dluhy, když jich máte prostě moc.
I já jsem se dostala do dluhové pasti, protože jsem to neukočírovala. Poprvé jsem si půjčila po odchodu z práce - vlezl na mě syndrom vyhoření a já se domnívala, že potřebuji jenom pořádnou „dovolenou“ (rozuměj pořádné volno, které si užiji - nikoliv odjezd do nějaké destinace).
Na dobu nicnedělání jsem ale samozřejmě neměla našetřeno, a tak jsem si půjčila. Místo, abych šla hned k psychologovi, zadlužovala jsem se dál. Kompenzovala si, co jsem v dětství neměla a tak dále. Hrozný kolotoč.
Některé úvěrové společnosti se vás neptají na nic. Chtějí jen kasírovat
Při zpětném ohlédnutí za svým dluhovým příběhem si uvědomuji, že jsem byla hlupák. Šílený hlupák! A dodnes mě fascinuje, že leckteré nebankovní společnosti poskytují úvěry prakticky bez mrknutí oka a vůbec je nezajímá, jestli jste zdraví a schopní splácet a zda máte dostatečné příjmy. Je to šílená lichva. Chtějí z vás jen sedřít kůži, zbytek je jim fuk.
No, a tak tu kůži sedřely ty společnosti i ze mě. Nechala jsem se totiž. Ale pak jsem tvrdě dopadla na zem.
Když se z půjčování peněz stane psychický problém
Jakmile mi na dluhovém kontě vyšplhala částka asi na půl milionu, bylo zle. Tehdy jsem to musela zastavit. Kecla jsem si na zadek a přemítala, proč to vlastně dělám? Ty peníze přeci nebyly moje! A přesto jsem si je užívala jako miliardář a dluhy rostly. Dneska vím, že jsem tím vším nakupováním chtěla přebít ty hrozný depky, s kterými jsem se v rámci syndromu vyhoření z práce potýkala.
Bylo dost, že jsem si tehdy uvědomila potřebu psychologa. A tak jsem se objednala a začala řešit své problémy. Moře slz, sebezapření, introspekce, sebeuvědomění… nebylo to snadné. A také řešení mého problému s financemi. Už jsem pak prostě nestačila na nic, na práci, vydělávání peněz na dluhy, na život.
Insolvence byla vykoupení a šance na nový život
Svou neútěšnou situaci jsem začala řešit se společností, která se zabývala insolvencemi. Úspěšně sepsala žádost s právníkem, odeslala, napsala soudu svůj divný příběh a radovala se z toho, že mi oddlužení schválili. Čekalo mě však několik tvrdých let. Insolvence není procházka růžovou zahradou. Ale je to šance na nový život - musíte však hodně pochopit a vyndat si hlavu ze zadnice. Jinak to nejde.
Mnoho lidí si myslí, že insolvence je spasí a ponaučí navždycky. Ale často tomu tak není. Projdou si tím šíleným procesem odříkání a pak si půjčí zas. To už nazývám extrémní hloupostí.
Já jsem ten marast úspěšně ukončila, poučila se, začala pracovat na finanční gramotnosti a znovu se nadechla. Když vidím reklamu na úvěrovou společnost, zvedá se mi žaludek. Už bych do toho nikdy nešla. Je to obrovské břímě, které vás dlouhá léta táhne dolů.
Zdroj: vlastní životní zkušenosti
