Článek
Byla jsem vždy člověkem, který si cenil svobody, spontánnosti a života plného zážitků. Měla jsem plány, sny, cestovní itineráře a seznamy věcí, které jsem chtěla v životě zažít. Moje kariéra se rozjížděla, měla jsem spoustu přátel a žila jsem život, který mi dával smysl. A pak se všechno změnilo v den, kdy se narodil můj syn.
Zjistili jsme to hned po porodu. Lékaři nám oznámili, že má vážné postižení, které ovlivní celý jeho život a tím pádem i náš. Najednou se celý můj svět zhroutil. Ne proto, že bych svého syna nemilovala, ale protože jsem si uvědomila, co to znamená pro mě, pro mou svobodu, pro mou představu o životě. Byla jsem zdrcená a zároveň jsem věděla, že tohle není role, kterou jsem si pro sebe kdy přála.
Každý mi říkal, že se to zvládne, že to nějak půjde, že mateřská láska všechno překoná. Jenže s každým dalším dnem, s každým nočním pláčem, s každou návštěvou lékaře a terapie jsem cítila, že se ztrácím. Cítila jsem, jak se stávám vězněm ve vlastním životě, zavřená doma s neustálou péčí a starostmi. Už to nebyl můj život, ale nekonečný maraton povinností, který mi nedával žádný prostor pro sebe.
Jednoho dne, po dalším dlouhém dni plném slz a frustrace, jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Seděla jsem na gauči, unavená a zoufalá, a najednou mě zaplavila jasná myšlenka: „Já to takhle nechci. Nechci strávit svůj život zavřená doma, péčí o dítě, které nikdy nebude žít normální život. Nejsem schopná mu dát, co potřebuje, a tohle není život ani pro mě, ani pro něj.“
Rozhodla jsem se. Věděla jsem, že to bude těžké, že mě lidé odsoudí, že mě nepochopí, ale já už nemohla dál. Začala jsem hledat možnosti, jak mu zajistit péči jinde, v ústavu, kde o něj bude postaráno odborníky, kteří mají na to, aby mu poskytli to, co já nemůžu. Ne proto, že bych ho neměla ráda, ale proto, že jsem věděla, že pokud tohle neudělám, ztratím sama sebe.
Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Když jsem se dívala na svého syna, cítila jsem směs lásky, bolesti a úlevy. Bylo mi jasné, že tohle rozhodnutí mě bude pronásledovat, ale zároveň jsem věděla, že je to správné. Možná to zní sobecky, možná si někdo pomyslí, že jsem selhala jako matka, ale pro mě to bylo přiznání, že nejsem schopná žít život, který mi byl vnucen.
Dala jsem mu to nejlepší, co jsem mohla, a teď jsem se rozhodla dát to nejlepší i sobě. Ano, budu ho navštěvovat, budu součástí jeho života, ale už nebudu ta, která se obětuje do posledního dechu. Chci znovu žít, znovu cítit, že mám kontrolu nad svým životem. A to neznamená, že ho nemiluji, znamená to, že jsem se rozhodla milovat i sebe.
Vím, že ne každý to pochopí. Vím, že pro mnoho lidí budu ta, která selhala. Ale já jsem připravená nést tenhle kříž, protože vím, že dělám to, co je nejlepší pro nás oba. Můj syn bude mít odbornou péči a já budu mít šanci znovu objevit, kdo jsem a co chci od života. A to je pro mě svoboda, kterou si teď konečně dovoluji vzít zpět.
Zdroje: autorský text
