Článek
Je to již pět let, co jsem si užívala krásného studentského života, připravovala jsem se na svoje státnice a věřila, že po nich přijde pravý odpočinek. Plánovala jsem svou velkou cestu do Spojených států a chtěla jsem si užívat dva měsíce volna. Od září jsem měla nastoupit jako učitelka do mateřské školky, protože práce s dětmi mě naplňuje. Vše bylo v pořádku, až do osudného dne, kdy jsem začala pociťovat nepříjemné bolesti hlavy. Začala jsem být hrozně unavená, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Myslela jsem si, že za vše může stres, který jsem před státnicemi zažívala, kdo by také ne, že?
Podivná boule v podpaží
Když jsem se ráno připravovala na svou poslední zkoušku, která byla nutná pro uzavření semestru, při použití deodorantu jsem si v podpaží nahmatala divnou bulku. Ukázala jsem to mamce, která mi řekla, že to bude „beďar“ nebo zvětšená tuková bulka. Přestala jsem to na chvíli řešit a vydala se do školy. Druhý den mi ale přišlo, že je bulka nějaká divná. Tak jsem se objednala ke své lékařce, která mě poslala na ultrazvukové vyšetření prsů a podpaží. Na výsledky si počkejte.
Chvilku jsem čekala a následně si mě zavolala paní doktorka do ordinace. „Slečno Bartošová ( jméno záměrně změněno), máte rakovinu. Ale nebojte se, dnes se to dá velmi dobře léčit. Nějak to dopadne,“ řekla mi dost tvrdě má lékařka, která nikdy nechodila kolem horké kaše. Zírala jsem na ní a nevěřila jsem tomu, co mi právě oznámila. Rakovina se mi usadila v prsu a ihned jsem dostala kompletní léčebný plán včetně toho, co mě čeká. Opravdu jsem nechápala a myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu. V hlavě se mi honilo mnoho myšlenek, včetně toho, co moje státnice a dovolená v Americe? Diagnózu jsem se dozvěděla v dubnu. Státnice prostě udělám, musím.
Jak to říct doma?
Neřekla jsem to nikomu. Potřebovala jsem to sama v sobě zpracovat, mít klid. Chtěla jsem se soustředit na školu a nepřemýšlet o tom, že bych se nikdy neuzdravila. Taková myšlenka prostě nepadala v úvahu. Léčba začala postupně. Nejprve jsem docházela do nemocnice na ambulanci, povídala jsem si s lékaři a následně to začalo. Nejprve konzultace na chirurgii, potom kolečko různých rentgenů a vyšetření. Když mě zavolali, udělalo se mi špatně. Došla jsem dovnitř a lékař spolu se sestrou mi vysvětlili, co mě teď čeká. Nebyla to chemoterapie, ale nejprve operace. To prý proto, aby se zabránilo dalšímu postupu metastázy, které by se mohly dostat i do kostí. Nástup druhý den. Dobře, šla jsem si domů pro věci a řekla jsem, že jedu za kamarádkou, abychom se mohly v klidu učit. Nemohla jsem to rodině říct, nedokázala jsem to. Lékaři mi řekli, že mi musí vzít celé prso a zároveň i nějaké uzliny v podpaží. Ze zákroku nic nevím, za tři dny jsem šla domů. Naštěstí ani po tomto zákroku doma nic nepoznali, ale já nebyla celá. Něco mi prostě chybělo, bylo to hrozné. To horší teprve přišlo. Moje první chemoterapie.
Chemoterapie vám změní život
V čekárně na mě dopadla síla této nemoci. Viděla jsem ty lidi, kteří jsou bílí jako stěna, nemají vlasy, obočí, vypadají jako duch, který se před vámi objeví. Takhle přece nemohu dopadnout. Zavolali mě dovnitř a já jsem se usadila do docela super pohodlného křesla. Napíchli mi kanilu a řekli, co teď bude. Ze začátku zcela neškodný pytlík, ve kterém je tekutina, co mi má zachránit život. Docela cool, myslela jsem si, než mi došlo, kde to vlastně jsem. Byla mi aplikována takzvaná zajišťovací chemoterapie. Nevěděla jsem, co to je, ale sestřička říkala, že to se dává lidem, kteří už mají operaci za sebou a je to jen taková prevence. To by nemuselo být tak hrozný, pomyslela jsem si.
Ale bylo. Strašný, šílený. Večer po první chemošce jsem se hrozně potila, bylo mi zle, zvracela jsem. Mamka myslela, že jsem nemocná. Já už nedokázala lhát. Zařvala jsem, mám rakovinu a nemám prso. Tohle je výsledek chemoterapie. A zvracela jsem dál a dál. V ten moment otevřel ložnici i táta a mladší brácha. A všichni na mě koukali a nevěděli, co mají říct. Neříkejte nic a jděte. Následovalo kolečko chemoterapií s třítýdenní pauzou, kam už semnou chodila i moje maminka s tatínkem.
Vypadá to dobře, uzdravujete se
Po chemoterapii jdete na kontrolu, kde se hodnotí váš stav. Lékař mi řekl, že jsem na velmi dobré cestě k uzdravení a probrali jsme i možnosti, jak mít zase své prso zpět. Co ale bylo horší, začaly mi padat vlasy. Asi měsíc po první chemoterapii jsem si česala svou hustou hřívu a hřeben byl pokrytý velkým chomáčem. A tak se to opakovalo neustále dokola. Naštěstí jsem neměla dle jeho slov tak drastickou chemošku, takže mi spíše došlo k prořídnutí vlasů. Nechala jsem se ostříhat na krátko a začala jsem nosit krátké mikádo. Docela mi to slušelo, musím s odstupem času uznat.
Naštěstí jsem o své vlasy nepřišla úplně. Přibližně v červenci mi lékaři řekli, že jsem zdravá. Státnice jsem tedy udělala až v září a moje Amerika musela počkat. Co tím ale chci říct? Nebojte se lékařů a choďte na preventnivní prohlídky. A hlavně. Mluvte o tom se svou rodinou. Jestli si myslíte, že před nimi svou nemoc utajíte, tak jste na omylu. Já jsem nakonec byla ráda, že při mě stáli každý den, ale dodnes mě velmi mrzí, jakým způsobem jsem jim svou nemoc oznámila. Právě rodina je to nejcennější, co máte. A díky rodině se také uzdravíte. A kdo z vás s nečím podobným bojuje, hlavně se obklopujte věcmi a lidmi, které máte rádi.
