Článek
Každý víkend jezdím 100 kilometrů za svou babičkou do domova seniorů na Moravě. Je tam už druhým rokem, protože po zlomenině kyčle přestala chodit. A to, co tam pravidelně vídám, mi trhá srdce a štve zároveň. Babička byla celý život aktivní žena. Pracovala jako učitelka, po odchodu do důchodu se starala o zahrádku, pekla nejlepší buchty v okolí a její svíčková byla vyhlášená v celé rodině. Teď sedí celé dny u okna na vozíku a prosí aspoň o základní péči.
Když přijdu na oddělení, první, co vidím, jsou sestřičky v kanceláři. Nohy na stole, v ruce kafe z automatu a mobil, dveře lehce přivřené, aby to jako nebylo moc vidět. Směna jako z nějakého béčkového filmu - jen ta péče o seniory tam nějak chybí. „Víš, děvenko,“ říká mi babička pokaždé se slzami v očích, „když jsem sem přišla, ještě jsem dokázala stát u chodítka. Sestřičky slibovaly, že budeme cvičit každý den.“ Teď už ani to chodítko nezvládne - jediný pohyb, který za celý den udělá, je přesun z postele na vozík.
Minulý týden jsem přišla a našla babičku v mokré plence. „Už od rána prosím o převlečení,“ šeptala mi stydlivě. Když jsem šla za sestřičkami, seděly v kanceláři a řešily, kam pojedou na dovolenou. „Víte, máme toho moc, musíme dělat dokumentaci,“ odbyla mě jedna z nich, aniž by zvedla oči od telefonu. V domově mají přitom krásnou rehabilitační místnost. Nové přístroje, pomůcky, všechno. Jenže prázdnou.
„Rehabilitační sestra má dovolenou,“ vysvětlují mi už třetí měsíc. Ta dovolená musí být opravdu rekordně dlouhá. A není to jen babička. Paní Marie odvedle celý den volá sestřičky, že potřebuje na záchod. Odpověď? „Máte přece pleny, tak to udělejte do plenky.“ Nejhorší jsou večery a víkendy. To je na celé patro jedna sestřička a jedna pečovatelka. Ale když vidím, jak ta jedna sestřička tráví večer sledováním seriálů v kanceláři, říkám si, že problém není v počtu personálu.
Platíme 18 tisíc měsíčně za péči. Za to, že babička sedí celé dny sama v pokoji, bez pohybu, bez aktivit, často i bez základní hygieny. Když na to upozorním, dostanu univerzální odpověď: „Víte, jaké jsou dnes platy? Nemůžeme sehnat kvalifikovaný personál.“Babička mi včera řekla něco, co mě zasáhlo přímo do srdce: „Víš, já už ani nechci nikoho obtěžovat. Když vidím, jak se tváří, když něco potřebuju, radši mlčím.“ A to je přesně to, co mě děsí nejvíc - že naši senioři rezignovali na důstojný život.
Přitom by stačilo tak málo. Půlhodinka cvičení denně. Pravidelná hygiena. Občasná procházka v zahradě. Vlídné slovo místo otráveného pohledu. Je to opravdu tak moc?Když odcházím, vidím babičku, jak se dívá z okna. Dřív vyhlížela moje návštěvy s úsměvem, teď v jejích očích vidím jen smutek a rezignaci. A sestřičky? Ty sedí dál v kanceláři, nohy na stole, káva v ruce, telefon u ucha.
Možná si říkáte, že přeháním. Že to není všude takové. Možná máte pravdu. Ale dokud budu každý víkend vídat ty samé scény - nohy na stole, káva v ruce a babička, která marně prosí o trochu pozornosti - budu o tom mluvit. Protože tohle není důstojné stáří, tohle je čekárna na smrt. A víte, co je na tom nejsmutnější? Že jednou možná budeme na jejich místě. A pak si vzpomeneme, jak jsme mlčeli, když jsme měli křičet.
