Článek
Začalo to před několika týdny. Probouzela jsem se uprostřed noci s pocitem, že mě někdo pozoruje. Vždy jsem se rozhlédla po ložnici, ale nikoho jsem neviděla. Přesto ten nepříjemný pocit přetrvával. Samozřejmě, že nikdo v mém bytě být nemohl, protože jsem zamčená na několik zámků, a ještě mám i pojistku na dveřích. Ale znáte ten pocit, kdy máte takové divné tušení. To jsem měla, ale nikde nikdo nebyl. Navíc bydlím v osmém patře, takže tam fakt nikdo být nemůže.
Mám pocit, že mě někdo sleduje
Pak se začaly dít další podivné věci. Jednou v noci jsem jasně slyšela kroky na chodbě, přestože jsem byla doma sama. Jindy jsem se probudila a všechny šuplíky v komodě byly otevřené, ačkoli jsem si byla jistá, že jsem je večer zavřela. Nejděsivější zážitek přišel minulý týden. Probudila jsem se kolem třetí hodiny ranní a uviděla jsem v rohu ložnice stín postavy. Když jsem rozsvítila, nikdo tam nebyl. Ale ten pocit, že tam někdo stál, byl tak živý a reálný.
Rozhodla jsem se vyhledat pomoc u místní věštkyně, paní Květy. Její slova mě překvapila a myslela jsem si, že si dělá srandu. Ale nedělala. „Dítě, to, co zažíváš, není náhoda. Cítím kolem tebe přítomnost duše, která se snaží navázat kontakt. Možná je to někdo z tvé rodiny, kdo ti chce něco důležitého sdělit.“
Je to duše původního majitele?
Snažila jsem se najít racionální vysvětlení. Možná je to jen stres nebo nedostatek spánku. Ale čím víc se to opakuje, tím víc pochybuji o tom, že jde o pouhou náhodu nebo představivost. Začala jsem pátrat po historii domu, ve kterém bydlím. Zjistila jsem, že před mnoha lety zde žil starý muž, který zemřel osamocený a byl nalezen za několik dní. Mohla by to být jeho duše, která se vrací?
Paní Květa mi k tomu řekla, že to je pravděpodobné.„Někdy duše zůstávají uvězněné v místech, kde prožily silné emoce nebo kde jejich život skončil. Je možné, že tento muž hledá způsob, jak se posunout dál.“ Ať už je pravda jakákoli, tyto noční zážitky mě nutí přemýšlet o věcech mezi nebem a zemí, které jsem dříve odmítala. Možná existuje více, než jsme schopni našimi smysly vnímat.
Na rozloučenou mi paní Květa ještě poradila, ať se toho nebojím. „Neboj se té přítomnosti. Zkus s ní komunikovat. Řekni jí, že ji slyšíš a cítíš, ale že potřebuješ svůj klid. Požádej ji, aby odešla do světla. Někdy stačí jen projevit pochopení a úctu.“
Co si o tom myslíte vy? Máte podobné zkušenosti? Nebo máte pro mé zážitky nějaké vysvětlení? Budu ráda za vaše názory a komentáře.
