Změna času: Zvyk z minulosti, který dělí Česko i Evropu

Každý rok se Evropa dvakrát zastaví - alespoň symbolicky. Ve dvě ráno se hodiny posunou o hodinu dopředu nebo dozadu. A spolu s nimi i biologické hodiny milionů lidí. Přestože technologie dávno překonaly důvody, kvůli nimž se letní čas zaváděl, zůstává střídání času pevně zakořeněné v legislativě většiny evropských států.

Jde přitom o kontroverzní téma. Studie z roku 2016 spojila změnu času s nárůstem dopravních nehod a ani u veřejnosti se posun ranního budíčku nesetkává s nadšením.

Evropská komise v roce 2018 oznámila plán na ukončení střídání času. Výzkumy veřejného mínění, jichž se účastnilo přes 4,5 milionu Evropanů, ukázaly, že 84 % respondentů je pro jeho zrušení. V březnu 2019 Evropský parlament skutečně návrh podpořil.

Jenže přišel Covid a také se ukázalo, že nalézt evropský konsenzus je téměř nemožné. Některé státy preferují letní čas, jiné standardní, přičemž se v tomto ohledu pochopitelně obecně liší hlavně pohled jižních a severských států. Výsledkem je právní vakuum, v němž se Evropa nachází dodnes.

Zatímco Unie diskutuje, jinde už se rozhodlo. A kupříkladu Island letní čas nikdy nezavedl. Země, kde v létě panuje téměř 21 hodin světla denně, dobu slunečního svitu jednoduše prodlužovat nepotřebuje. Od změn času ustoupilo v roce 2022 také Grónsko.

Na Ukrajině se o zrušení zimního času uvažovalo od roku 2011, dne 27. října loňského roku pak ukrajinští občané přeřídili hodinky naposledy. Cílem bylo mimo jiné chránit územní celistvost válkou poznamenaného státu poté, co byl na okupovaných územích zaveden čas Ruské federace. Rusko pak v minulosti několikrát měnilo strategii, od roku 2014 platí v zemi trvale zimní čas.

Podle příspěvku datové novinářky Katharine Buchholz na webu Statista z července loňského roku používá letní čas méně než 40 % zemí, i když v minulosti ho v nějakém časovém úseku zavedlo přes 140 států. V USA dodržují trvalý standardní čas pouze Havaj a většina Arizony. Mexiko přešlo na trvalý zimní čas v roce 2022, s výjimkou některých pohraničních oblastí. Naopak některé části Kanady, jako Saskatchewan a Yukon, přešly na trvalý letní čas. Mimo Evropu se letní čas stále používá například v Chile, Paraguayi, na Kubě, Novém Zélandu, v části Austrálie a od roku 2023 znovu i v Egyptě.

Střídání letního a zimního času přitom není žádnou dávnou tradicí. První nápady se objevily v 18. století, nutno ale říci, že nebyly myšleny úplně vážně. V roce 1784 prý sám Benjamin Franklin v dopise žertoval, že by lidé měli vstávat i usínat o hodinu dřív kvůli lepšímu využití denního světla. Seriózně se touto myšlenkou začal zabývat až Brit William Willett. Jeho návrh se uchytil a v roce 1916 zavedlo letní čas jako první Švédsko, krátce nato i Rakousko-Uhersko – tedy i území dnešní České republiky. Stalo se tak zejména kvůli úsporám uhlí a dalších energetických zdrojů.

Po vzniku Československa se od střídání času ustoupilo, přestože ho po první světové válce zavedla řada jiných států. Změna nastala až za Protektorátu v roce 1940, kdy nacistické Německo zavedlo mimořádně dlouhý, desetiměsíční letní čas pro Německo a okupovaná území. Během druhé světové války pak zavedli letní čas například i v Británii, ale i v neutrálních zemích, jako je Švýcarsko.

Po válce se v Československu s časem ještě nějakou dobu poměrně živě experimentovalo. Zajímavostí je, že když říkáme „zimní čas“, zpravidla tím myslíme ten běžný, který platí většinu roku. Správně se mu ale říká pásmový čas. Skutečný zimní čas by byl ještě o hodinu zpět – a ten se dnes už nepoužívá. Ve skutečnosti tedy dnes střídáme letní a pásmový čas, ne letní a zimní.

I ten „opravdu“ zimní byl však u nás krátce zaveden Platil od 1. prosince 1946 do 23. února 1947 a změna byla oznámena pouhé čtyři dny předem. Nepřekvapivě se neosvědčila. V letech 1947 až 1949 pak letní čas trval celkem šest měsíců.

Pravidelné každoroční střídání času bylo v Československu, stejně jako v řadě dalších zemí zavedeno v roce 1979 v reakci na ropnou krizi. Změna samozřejmě vzbudila veřejné emoce. Někteří nostalgici si schovávali hodinky s „božím časem“ – tedy tím původním, nepřeřízeným. Také na venkově se k novince stavěli s jasným názorem: prý se krávám těžko vysvětluje, že mají vstávat o hodinu dřív.

Své patálie se změnou času si přitom prožilo například i Švýcarsko. Zatímco většina Evropy přešla na nový režim, Švýcaři jej v referendu odmítli – půl roku tak žili v jiném čase než okolní státy, což způsobovalo potíže nejen na železnici. Nakonec se ovšem přizpůsobili a od roku 1981 mění čas i oni.

Od roku 1996 se pak Česko sladilo s EU – čas se dodnes mění vždy poslední březnový a říjnový víkend.

Podle průzkumu společnosti Samsung téměř 68 procentům dotázaných změna času nevyhovuje, 42 procent respondentů uvedlo jako nejzávažnější dopad „rozhození biorytmu“. Nejvíce je to patrné při přechodu na letní čas, kdy se den náhle zkrátí, zotavení může trvat i tři týdny.

Dopady jsou široké: od narušeného spánku přes sníženou kognitivní výkonnost až po nárůst stresu. Jarní posun času je přitom větší zásah než ten podzimní — tělo se hůře adaptuje na zkrácení spánkového cyklu.

Jak uvádí web vědavýzkum.cz, své vnitřní centrální hodiny prý přenastavíme průměrně za jeden den. Hodiny v jiných orgánech, například v trávicím systému, potřebují k přizpůsobení delší čas, protože nejsou přímo ovlivňovány denním světlem. Tento nesoulad mezi jednotlivými vnitřními hodinami pak může možná trochu překvapivě způsobovat kupříkladu trávicí potíže. Obecně se obtížněji přizpůsobují citlivější jedinci, nemocní a starší lidé, u nichž může adaptace trvat i několik dní. A zvláštní výzvu samozřejmě představují malé děti, kterým lze změny času jen obtížně vysvětlit.

Podle odborníků z Akademie věd ČR je nejpřirozenější tzv. standardní středoevropský čas, tedy ten, který odpovídá našemu geografickému pásmu. „Přírodě i člověku je bližší, je to čas symetrický ke Slunci, tedy když je v poledne Slunce nad jihem,“ uvádí experti v rozhovoru pro TN.cz.

Jiní odborníci však upozorňují na to, že většina Čechů v produktivním věku má spíše, lajcky řečeno, soví chronotyp – tedy tendenci být aktivní večer. Proto jim více vyhovuje delší světlo po práci, které letní čas nabízí a které lépe ladí s jejich přirozeným posunem vnitřních hodin.

Podle průzkumu STEM/MARK by si většina respondentů v Česku přála ponechat letní čas. K zachování toho pro lidský organismus přirozenějšího, tedy zimního, se přiklonilo jen 24 % odpovídajících.

Existují však i zastánci časových posunů. Podle studie dvou španělských vědců z března 2025, citované serverem Info.cz může být střídání časů pro lidské zdraví dokonce prospěšné. Klíčová je ale úprava načasování — odborníci navrhují posunutí termínů a více času na adaptaci organismu.

Studie mimo jiné poukazuje na to, že podle analýzy švédských záznamů z roku 1746 tehdy lidé v létě vstávali až o tři a půl hodiny dříve než v zimě. Jinými slovy – kdybychom neměli hodiny, řídili bychom se stejně jako naši předci: v létě vstávali dřív a v zimě později, podle toho, kdy vychází slunce. Letní čas je tak vlastně jen moderní způsob, jak se přizpůsobit přirozenému rytmu světla během roku.

Když se změna času zaváděla, hlavním argumentem byla úspora energie. Jenže časy se mění. Ukrajinské vládní zprávy uvádějí, že „nebylo možné doložit jakékoli zásadní úspory energie“, a země tak změny času zrušila mimo jiné i z pragmatických důvodů.

„Spousta studií od 70. let 20. století ukazují, že střídání času zvyšuje spotřebu elektrické energie. Takže argument úspor energií, kterým se zavedení střídání času obhajovalo v Československu, už dnes neplatí. Dnes je v České republice úspora 0,06% elektrické energie. Vyjádřeno v penězích, toto číslo představuje úsporu 50 milionů korun, což je pouze jedna tisícina tuzemského HDP. To sice nemusíme řešit v létě, ale v zimě to nabývá významu,“ uvádí web středoevropskýčas.cz, provozovaný Hvězdárnou a planetáriem Brno, vyjádření hlavního ekonoma společnosti CZECH FUND Lukáše Kovandy.

Debata o zrušení střídání času je tedy stále otevřená — politicky, odborně i veřejně. Obyvatelé Evropy dál čekají na konečné rozhodnutí, zatímco se každoročně potýkají s narušeným spánkovým cyklem. Možná to už brzy bude naposled. A možná ještě dlouho ne.