Článek
Vždycky jsem měla ráda hodinky. Ne snad proto, že bych byla puntičkářka posedlá přesným časem. Spíš proto, že mi připadaly jako pěkný doplněk. Na zápěstí vypadají elegantně a dávají okolí takový falešný signál, že jsem organizovaná a mám všechno pod kontrolou. Kdyby jen tušili, jak často koukám na hodinky jen proto, abych si připomněla, kolik toho nestíhám.
Teď si ale představte hodinky, které nedělají nic z toho, co od nich čekáme. Neřeknou vám, jestli stihnete tramvaj, ani kdy končí pracovní doba. Nepomůžou vám spočítat, kolik minut máte ještě na oběd. Tyhle hodinky by ukázaly jen jediné: kolik vám zbývá času. Ale ne do schůzky. Do konce života.
Zní to šíleně? Možná trochu morbidně? Přiznám se, že když jsem o nich slyšela poprvé, úplně mi zatrnulo. Jenže pak jsem si uvědomila, že ten nápad má i něco do sebe. Protože co jiného nás dokáže přimět, abychom se konečně zamysleli nad tím, jak s časem zacházíme?
Pořád dokola si stěžujeme, že nemáme čas. Že nestíháme. Že dny utíkají rychleji než víkendové ráno. A přitom čas plyne pořád stejně. Jen my jsme se nechali vtáhnout do jeho pasti. Měříme ho, plánujeme, rozdělujeme na pracovní a volný a pak se sami ztrácíme v tabulkách a kalendářích.
A tady přichází ironie… Když vám hodinky začnou ukazovat, kolik života vám zbývá, spousta lidí začne konečně žít. Najednou už není tak důležité, kolik lajků má fotka na Instagramu. Přestanete se hádat s lidmi na internetu, protože zjistíte, že to je jen plýtvání energií. A možná si místo dalšího úklidu řeknete: „A co kdybych radši šla ven, zavolala kamarádce, nebo se jen na chvíli posadila na balkon s kávou?“
Možná by takové hodinky změnily naše priority. Možná by nám připomněly, že život není jen o tom, co všechno stihneme, ale hlavně o tom, co skutečně prožijeme. Ale upřímně… Nevím, jestli bych je chtěla nosit. Už tak mám občas pocit, že mě čas dohání ze všech stran. A představa, že mi na zápěstí bliká odpočítávání, by mě asi víc děsila než motivovala.
Raději si nechám svoje staré, obyčejné hodinky. Ty, které mi ukážou, že už jdu zase pozdě, ale nebudou mi připomínat, kolik dní mi zbývá. To si chci rozhodnout sama a doufat, že to rozhodování bude stát za to.
