Kopce nejsou pro městské jízdy na kole problém. Mentalita občanů ano

Cyklistika je v Nizozemsku zakořeněna. O tom svědčí i fakt, že má svou vlastní stránku na Wikipedii. Na druhé straně spektra máme Česko. V roce 2022 byla Praha nejhorší město pro jízdu na kole v Evropě. I když se staví nové cyklostezky a pruhy a někteří pražští politici se ke kolu již nestaví jako k rekreaci, ale jako dopravnímu prostředku, v porovnání s Nizozemskem či Vlámským regionem v Belgii je před námi ještě dlouhá cesta. V roce 2022 Patrik Nacher (ANO) prohlásil, že pro cyklisty jsou rozdílné podmínky v rovinatých městech (jako Amsterdam) a kopcovité Praze. A tak jsem si na vlakové stanici Maastricht půjčil kolo a rozhodl se vyrazit prozkoumat tohle město známe podpisem Maastrichtské smlouvy a jeho okolí.

Město Maastricht je krásné a rozhodně stojí za návštěvu. Co se týče kopců, tak místní mosty nejsou jako ve zbytku země zvedací, ale jsou v takové výšce, aby pod nimi mohly lodě projet. Což se sebou nese potřebnou dávku zápřahu, abyste tato převýšení vyšlapali. Při pokračování směrem na východ k hranicím s Německem jsem byl nemile překvapen. Terén nebyl rovný, jak bych od Nizozemska očekával. Byl kopcovitý. Mým cílem bylo městečko Gulpen na půli cesty mezi Maastrichtem a Cáchami. Celková délka trasy tak měří asi 15 km. Dá se říct, že cesta byla pořád do kopce a do centra městečka Gulpen byl sešup dolů.

Nechci tu teď moc rozebírat můj výkon, nebyl kdo ví jak slavný a uznávám, že jsem si mohl předem zjistit profil mé trasy. Zejména když se na vlakové stanici půjčují jen kola bez přehazovačky. O tomto ale můj příběh vůbec není. Je o porovnání, jak má cesta probíhala a jak by teoreticky probíhala, kdybych se na podobnou cestu vydal v Česku.

Hlavním rozdílem byla neustála přítomnost oddělené cyklostezky. Místní úřady si uvědomují, že i přes nepříznivý terén se najdou lidé, kteří po této cestě na kole pojedou. Nejlepším příkladem je cesta z Gulpenu zpět do Maastrichtu. Část cesty jsem šlapal společně s 10 dětmi, které se vracely domů ze školy. A žádné z nich nemělo elektrokolo. Představa, že by skupina dětí společně vyrazila na kole z Průhonic do školy na Jižním Městě, ve mně vyvolává až nepříjemné pocity. Člověk by si řekl, že nemají jinou možnost. Mají. Po stejné silnici jezdí každých 15 minut autobus spojující Maastricht s Cáchami, na nějž by děti mohly počkat. Ony ale místo toho jely domů do kopce na kole a vzájemně se povzbuzovaly.

Po mém návratu do Maastrichtu a vrácení kola zpět jsem si pípnul nástup a odcestoval vlakem zpět domů. Během mé cesty jsem přemýšlel, co by šlo implementovat v Česku. První věcí je rozhodně návaznost cyklostezek a jejich smysluplnost. V Praze mne napadlo mne hned několik úseků, které by alespoň částečně mohly být cyklisty využity. Jedná se zejména o několikakilometrové ulice jako Evropská, Modřanská nebo Plzeňská. Spojují místa, kde bydlí nezanedbatelný počet obyvatel, kteří se přepravují do centra. Navíc se jedná o ulice, kde ve špičkách lidé stojí v kolonách. Kolo by tak společně s preferencí MHD mohlo přívést alternativu. A jak průzkumy zjistily, lidé si nejčastěji vybírají způsob přepravy, který je nejefektivnější. Nechci volat hned pro vytvoření „cyklodálnice“ na Plzeňské, ale zamyslet se, proč v Nizozemsku jezdí i starostové do práce na kole a v Česku autem.

Druhým zlepšením je bezpečnost. A nechci se nutně dotknout všech řidičů, jelikož věřím, že většina je ohleduplná vůči zranitelnějším účastníkům provozu. I když jet na kole v Praze na okraji silnice bylo pro mne stresujícím zážitkem kvůli malému odstupu mezi mnou a autem. Spíše se jedná o samotnou infrastrukturu.

Jedná se sice o fotku z roku 2007, ale zobrazuje příklad, jak se v Praze často infrastruktura staví. Ať už se pruhy dávají přímo na silnici, bez fyzické bariéry od zbytku dopravy, nebo význam cyklostezky naprosto pohřbíme prvky jako jsou lampy přímo doprostřed cesty.

V Nizozemsku se pro cyklisty, stejně jako pro všechny ostatní účastníky provozu, snaží zajistit bezpečnost. Neplácají bezmyšlenkovitě cyklostezky do každého projektu, jen aby se mohli vyfotit, jak myslí na všechny, i když je použití čehokoli jiného než auta hazard se zdravím.

V Nizozemsku nejsou jenom roviny. I když silnice vede do kopce, je vedle ní cyklostezka. Navíc je využívaná. Proč se v České republice nemůžeme alespoň tomuto standardu přiblížit? I když se rozhodně najde několik výjimek, osobně nikdy jsem si nevšiml dětí jedoucích do školy na kole - místo toho musí jezdit autem, nebo se spoléhat na autobusy. Velmi doufám, že se mentalita v Česku změní a začnou brát kolo jako vhodnou alternativu na krátké a střední vzdálenosti. Ovšem dokud se na cyklisty nepřestane dívat jako na obtížný hmyz, a když už se jim nějaká ta cyklostezka postaví, tak je nevyužívaná, jelikož vede odnikud nikam a často je ještě nebezpečná pro cyklisty. Nizozemsko je rozhodně radikální příklad, ale i další státy jako Dánsko se snaží dojíždění na kole zatraktivnit. Alespoň Praha by se mohla leccos přiučit a stál v čele pokroku. A ne se stále vymlouvat na nepříznivý terén.