Článek
Před pár dny grilovali senátoři USA ředitele společností provozujících velké digitální platformy Meta (Facebook, Instagram, WhatsApp, Messenger, Threads), TikTok, Snap, Discord a X (dříve Twitter). Ať už jsou mezi současnými Republikány a Demokraty jakékoliv rozdíly v politických postojích, tváří v tvář rodičům obětí digitálního násilí a zneužívání, z nichž nemálo skončilo svůj život sebevraždou, našli vzácnou shodu: „Jsme unaveni řečmi o tom, že je potřeba něco udělat. Udělejme něco.“ Zjevně je neuspokojila ani „omluva“ zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga zúčastněným příbuzným těch, kterým bylo prostřednictvím sociálních sítí těžce nebo fatálně ublíženo. Zuckerberg totiž jedním dechem dodal, že „business sociálních sítí bude pokračovat v usilovné snaze zabránit dalšímu podobnému utrpení“. S ohledem na skutečnost jde o zjevné a vědomé pokrytectví.
Oběti digitálního násilí tvoří pomyslnou část obrovské společenské zátěže, kterou digitální business velkých platforem způsobuje. Americká Národní zdravotní knihovna vydala datovou metaanalýzu odborných zdrojů týkajících se spojitostí mezi digitalizací a globálním nárůstem depresivních a úzkostných stavů. Ačkoliv je v tomto ohledu výzkum zatím relativně slabý, z nepřímých důkazů vyplývá minimálně silná korelace mezi postupující digitalizací a nárůstem uvedené duševní zátěže. Z poznatků psychologů, kteří pracují s dětmi a dospívajícími, přitom vyplývá nejen korelace, ale jasná kauzalita: sociální sítě vytvářejí často neúměrný tlak na vnímáni sebe sama, na napodobování domnělých vzorů, na preferované chování, na konzumní chování atd. To vše vytváří zejména mezi dospívajícími často vysoce toxické prostředí, v němž si subjektivně pociťovaný neúspěch bere svou vysokou daň na psychickému zdraví, často v kombinaci s dalšími zátěžovými faktory způsobenými v rodině a škole.
Vedle toho leží jako bažina svého druhu závislost na sociálních sítích, která nejen že vytváří u mladých lidí duševně i tělesně destruktivní návyky, ale navíc těžce zplošťuje a deformuje společenskou a politickou diskusi, jejíž těžiště spočívá právě na sociálních sítích. Algoritmicky šířené povrchní výkřiky v očích nejen dospívajících nahradily hlubší a náročnější vhledy, které jsou k pochopení komplexních problémů současnosti potřeba. Lidé jsou tak na jedné straně vyzýváni k tomu, aby porozuměli válečným konfliktům, klimatickým změnám, ekonomickým krizím a mnoha dalším komplikovaným fenoménům, ale zároveň je jim takové „porozumění“ předkládáno v naprosto nedostatečné, zkreslující a postranními zájmy těžce zmutované podobě. A dospívající, pro které jsou sociální sítě přirozeně primárním zprostředkovatelem informací, často zaměňovaným se zdrojem informací, mají z tohoto zmatku vytěžit svou orientaci ve světě, v němž žijí.
Žádnou z těchto prudce negativních externalit dnes neumí nejvyspělejší právní systémy řešit. Evropská unie se o to pokusila prostřednictvím tzv. Digital Services Act, ale tento pokus se podařilo provozovatelům platforem velmi úspěšně nivelizovat do podoby, která udržuje jejich business v takřka nedotčené podobě (dopadům právní úpravy se věnuju v rozhovoru s Josefem Holým). Opakované grilování představitelů sociálních sítí ze strany amerického kongresu a celková politická shoda na nutnosti řešení ukazuje na rostoucí potřebu zabývat se problémem urgentně. Příspěvek takových zemí, jako je Česko, k tomu, aby se to skutečně stalo, je ale žalostně impotentní. Nejen že ze strany vlády nebo politické reprezentace vidíme nulovou snahu a podporu mezinárodního tlaku na provozovatele platforem. Ministr Ivan Bartoš dokonce před casem natočil z pozice člena vlády propagační video pro společnost Meta. Úvodník odkazovaného komentáře na Seznam Zprávy trefně uvádí, že je to jako kdyby ministr dopravy oslavoval příchod Uberu a zpochybňoval regulaci taxislužeb. Ve skutečnosti je Facebook z hlediska dopadu na naše životy oproti Uberu nesrovnatelně těžší váha. Nabízí se spíše příměr s energetikou: Jako kdyby ministr průmyslu a obchodu vítal Rosatom a varoval před bezpečnostní regulací energetického trhu.
Celkovou nevšímavost většiny a bezradnost menšiny vůči pomyslným šelmám digitální džungle, jejichž analýzu nabízí kniha Future ON!, dokresluje čerstvá zpráva z herního businessu. V něm se začíná prosazovat princip sázek: Nové skiny v herních blockbusterech můžete získat tak, že si vsadíte, co vám padne. Jako v ruletě. Problém je, že na platformy zpřístupňující hry se nevztahuje žádný zákon o regulaci hazardu, protože zde nedochází k přímé směně peněz. Schéma herního businessu přitom ale umožňuje skiny následně obchodovat za peníze prostřednictvím třetích subjektů. Báječná škola života pro děti, co říkáte? Jak se dítě závislé na hrách a potřebě být v nich úspěšné bude bránit nabídce na hladké rozšíření své závislosti na gamblerství?
Nejde zdaleka o úplný výčet problémů digitálního businessu zaměřeného na děti a dospívající. Mezi grilovanými představiteli sociálních sítí byl Shou Zi Chew, ze Singapuru pocházející generální ředitel TikToku. Ten musel vysvětlovat, jak je to s napojením firmy, která TikTok vlastní, na čínskou vládu. Své jmenování generálním ředitelem den poté, kdy do firmy vstoupila komunistická strana Číny prostřednictvím svého investorského fondu, označil za shodu okolností. Je zcela nemožné zjistit, jaká data a v jakém množství předává čínská firma čínské vládě. Je přitom zcela mimo pochybnost, že totalitní vláda taková data sbírá a v budoucnu je bude chtít zneužít. Pro totalitu je totiž symptomatické, že neváhá použít žádných dostupných prostředků, aby mohlo kontrolovat moc nebo ji rozšířit. O potřebě nutnosti zákazu TikToku z důvodu bezpečnostního ohrožení jsem psal v předešlém komentáři.
Budeme-li navíc pokračovat v inteligenci urážející ignoranci faktu, že takřka neregulovaný svět sociálních sítí a digitálních her poškozuje společnost a nejvíce její mladší část, můžeme se brzy dočkat dalšího level up, zvýšení obrátek maligního společenského vlivu. Masivní manipulační kampaně probíhají na sociálních sítích už roky, aniž bychom byli schopni tento trend nějak významně omezit. Mezi tím se populismus, silně poháněný manipulacemi, v mnoha zemích etabloval jako regulérní politická síla. V Česku se to podařilo jak Babišovi, tak Okamurovi. Jsou země, kde političtí paraziti vládnou, na Slovensku Fico, v Maďarsku Orbán, mnohde jsou ve vládě, jako Salvini v Itálii, jinde vítězí ve volbách, jako Wilders v Nizozemí. V USA vyhraje republikánské primárky lhář a podvodník Trump. Je tu éra technologicky snadno produkovatelných deep fakeů, ale my stále zůstáváme buď zcela neteční, případně jen drobně znepokojení.
Nikde neexistuje záruka, že se podobným způsobem nestanou prostředníkem politických manipulací, případně akcelerátorem radikalizace, i digitální hry. Drtivou většinu lidí vůbec nenapadne, že by se to mohlo stát, přičemž na manipulaci s ekonomickým prospěchem jsou samotné digitální hry často postaveny a úspěšně ji rozvíjejí, například směrem ke gamblerství. V tomto směru se chováme jako nesvéprávná společnost a pokud se nám včas nerozsvítí, hrozí, že tato nesvéprávnost přejde do permanentního stavu.
