Článek
V Charkově jsme byli potřetí během půl roku. Situace ve městě je zdánlivě stejná jako před třemi měsíci. Nebýt neustálých poplachů, člověk by si podle chování lidí myslel, že válka odešla. Je to tím, že každý v Ukrajině má krom alertů taky přesnější zprávy o povaze nebezpečí, tedy jestli protivzdušná obrana detekovala rakety, stíhačky nebo drony. A je to tím, že do značné míry jde o ruskou ruletu. Doslova.
Válka neodešla. Obklopuje Charkov v nebezpečné blízkosti a vstupuje do něj tu a tam přímým zásahem klouzavými bombami KAB nebo raketami S 300 a Iskander. Jednou dopadla bomba zhruba dva a půl kilometru od místa, kde jsme bydleli. Výbuch byl tak blízko, že bylo cítit otřes. Podruhé jsem viděl dopad z centrálního parku, zhruba ve stejné vzdálenosti. Stalo se obden.
Jeli jsme se podívat na místo prvního zásahu druhý den. Výbuch zničil dílnu a vedlejší showroom. Široko daleko kolem žádný vojenský objekt. Zato těsně vedle je benzinka a rušná cesta. Naštěstí nikdo nezemřel, ani nebyl zraněn. Pár dnů před tím napočítali Ukrajinci po nočních výbuších na různých místech Charkovské oblasti devět pohřešovaných. Během doby, kdy jsme v Charkově, zemře místní osmnáctiletá básnířka.
Na charkovském hřbitově, kam se dostaneme na konci šestidenního pobytu, probíhají hned tři vojenské pohřby. Manželka jednoho ze zabitých vojáků je těhotná. Stojí a dívá se na to, jak otce jejího dítěte spouští tři hrobaři do narychlo vykopané díry a zahazují ho hlínou lopatami. Vedle je čekají ještě dva další mrtví a kdoví, kolik jich ještě ten den bude. Alej slávy, jak se říká válečné části hřbitova hustě osázené vlajkami, se rychle rozrůstá.
Mrtví souvisí s mobilizací. Podle Adama Sybery, analytika The Kyiv Independent, je současný stav bojových jednotek na zlomku ideální naplněnosti. Ztráty narůstají a místa na frontě je nutné okamžitě obsazovat. Ukrajinská armáda je pod tlakem nejen na frontě oddělující okupovaná území na východu, ale i v Kurské oblasti, kde drží malou část ruského území. Právě sem údajně dorazily bojové jednotky ze Severní Koreje. Podle všeho mají uvolnit část ruské armády k tomu, aby se pokusila vytlačit ukrajinskou armádu z ruského území. Ukrajinská armáda by potřebovala vojáky, které nemá. NATO zjevně udělá všechno pro to, aby k přímé vojenské pomoci Ukrajině nedošlo. Nikdo z politiků nechce, aby jediný voják NATO zemřel v Ukrajině. Životy našich vojáků si ceníme nepoměrně více než životy těch ukrajinských. Ukrajina proto nemá jinou možnost než nevybíravě mobilizovat.
Mobilizace probíhá velmi intenzivně. V Kyjevě rekrutační kancelář TCK vtrhla na večerní party. V Charkově jsme byli na tržnici chvíli poté, co ji uzavřela a pročesávala armáda. Několikrát jsme se prokazovali pasy při silničních kontrolách. Pokud narazí rekruti na odvedence, dostává hned povolávací rozkaz. Mezi lidmi panuje z tohoto způsobu mobilizace znepokojení. Mnoho mužů se odvodu vyhýbá, což je zcela pochopitelné. Na hřbitově už mají všichni nějaké kamarády, kteří ve válce zemřeli. Když jsme před pár měsíci procházeli hřbitovem s jedním vojákem, ukazoval, koho všeho znal. A to jsme prošli jen dvě nebo tři řady hrobů. Nedivím se vůbec, že strach z odvodu je v tomto případě silnější než pocit odpovědnosti a ochota se obětovat.
Lidé jsou pro Ukrajinu největší bolest a v budoucnu to nebude lepší. I když se do Charkova občas lidé vrací. Mladá učitelka, se kterou se bavíme jeden večer, se vrátila z Česka. Učí češtinu a angličtinu ve škole a učí i dospělé. Připravuje je na možnost studovat nebo pracovat v Česku. Zájem je veliký. Do budoucna se nedá očekávat na východě Ukrajiny klid. Nikdo neví, kam se posune fronta. Charkov je sice dobře zabezpečen, ale scénář, kdy se pokusí ruská armáda druhé největší město Ukrajiny dobýt, rozhodně nelze za určité situace vyloučit. Pro lidi v Charkově a okolí to znamená trvalou nejistotu o elementární bezpečí. V Česku je to pro kohokoliv, kdo zvládne aspoň základy jazyka, vstupenka k lepšímu životu. Nebo jen k životu, ale to lidem ve válce obvykle stačí.
Situace není vůbec dobrá z hlediska jakýchkoliv prognóz. Chtěli jsme se dostat blíž frontě než na těch cca 30 kilometrů z Charkova. Reakce místních jednotek byla vcelku jednoznačná: teď ne. Rusko posílilo pozice a „zasypává“ ukrajinskou stranu. Nikdo si nevezme v takovém okamžiku na odpovědnost několik civilistů.
Na frontu netřeba, aby člověk viděl válku. Izjum, kde se zastavujeme, je z velké části zničený, přesto obydlený. To města a vesnice dál na východ, na hranici charkovské a doněcké oblasti, jsou místa duchů s válkou zničenými domy a s ukázkami zničené vojenské techniky. V obci Bohorodyčne, která je nejblíže Kramatorsku, je poničený kostel, zdevastovaná škola a zbořený most. Pořád tam žijí lidé, ale jak vlastně, a proč, na to je těžké odpovědět. Asi nejbližší možné vysvětlení pro člověka žijícího v Česku spočívá v přirovnání s povodněmi: jsou lidé, kteří prostě nechtějí odejít, jakkoliv je situace neúnosná.
Netopí se. Postupně se ochlazuje na teploty blížící se v noci nule, ale ústřední topení v mnoha městech je zatím vypnuté. Rusko totiž v rámci šmejdské strategie opotřebovávací války dlouhodobě útočí na elektrárny a další součásti energetické a tepelné infrastruktury. Ukrajina je tak v nouzi a musí zdroji šetřit. V Kyjevě se začne topit až tehdy, když průměr teplot spadne na několik dní pod 5 stupňů. V noci k tomu sice dochází, ale přes den je tepleji, takže lidé chodí doma v bundách. Zima v prochladlých domech je přes den větší než venku.
Tahle zima bude kritická nejen kvůli nedostatku tepla. Ukrajina kvůli nemožnosti zapojit více lidí do obrany, kvůli stále ještě trvajícímu omezení bránit se před ruskou agresí údery na území agresora (omezení vynucované ze strany Západu kvůli obavě o eskalaci), ale třeba i kvůli odlivu pozornosti (i vojenských dodávek) způsobenému probíhajícím konfliktem na Blízkém východě stojí před možná nejhorším obdobím od počátku války. Aktivní zapojení NATO se předpokládat nedá, výrobní kapacity jsou omezené a i kdyby na krásně Ukrajina dostala všechno, co potřebuje, lidí ve zbrani mít více nebude. Pozice na frontě je nutné držet fyzicky, na to nestačí drony. Oslabit agresora by bylo možné tím, že Ukrajina bude mít dostatek účinných zbraní k tomu, aby mohla eliminovat vojenské cíle na ruském území. Za současné situace a neochoty Západu přistoupit na tuto pro Ukrajinu životně důležitou strategii se občasné útoky drony na ruském území jeví jako sabotáže. Systematicky vyřazovat z provozu rozběhnutou vojensko-průmyslovou ruskou mašinérii se ale nedaří.
Nástup Severokorejců do války, zdá se, může způsobit určitý posun. Prosakují zprávy, že USA by mohly souhlasit s využitím Storm Shadow, raket s dlouhým doletem, k oslabování pozic agresora. To by mohlo znamenat zásadní průlom a zvýšení šancí Ukrajiny na udržení pozic i za tísnivého nedostatku lidí. Ani tak ale nelze předpokládat, že by Ukrajina skutečně dospěla ke skutečnému vítězství, jak předpokládá nedávno zveřejněný plán prezidenta Zelenského. Ten obsahuje vstupenku do NATO a de facto vytlačení Ruska z ukrajinského území. Zřejmě k tomuto se vztahuje údajná poznámka amerického ministra obrany Austina o „návratu do reality“ během jeho nedávné návštěvy v Kyjevě. Jde o spekulaci, nikoliv o veřejné komuniké jedné či druhé strany, nicméně její věrohodnost je vysoká. Mezi bezpečnostními insidery v Evropě a USA se bere jako takřka nutné, že při vyjednávání míru, ať už k němu dojde dříve nebo později, se Ukrajina bude muset části území vzdát výměnou za bezpečnostní záruky. Tedy přesně řečeno, za bezpečnostní sliby chronicky prolhaného, kriminálního režimu v Kremlu.
Situace pro Ukrajinu - a ani pro Evropu - není v tomto směru vůbec povzbudivá. Dříve nebo později, možná během následujících 12 měsíců, k nějakému ochladnutí konfliktu dojde. V Ukrajině postupně roste názor, že je nutné dosáhnout míru. Vedle toho ale hrozí obrovské riziko vnitřní polarizace a otevřeného politického konfliktu, pokud Ukrajina přistoupí na ztrátu území, ať už se tomu bude říkat jakkoliv. V armádě i mezi dobrovolníky je nemalé procento lidí, kteří budou považovat takovou dohodu za zradu na mrtvých hrdinech, kteří po tisících obětovali vlastní život, aby udrželi územní pozice během ruských útoků v Ukrajině. Tito lidé se jen těžko smíří s tím, že jejich spolubojovníci zemřeli zbytečně a že se ruský kriminální systém - pomyslně - roztahuje nad jejich hroby. Tento fakt může Kreml, vysoce profesionalizovaný ve vedení hybridní války, zneužít k vytváření tenzí uvnitř Ukrajiny, zejména armády, a může skončit politickým rozpadem nebo nějakou formou převratu, jak předvídá tento scénář vycházející ze stavu věcí v Gruzii a Arménii.
V takovém případě může Ukrajina i Evropa dospět k takřka katastrofální situaci: Ukrajina se může příklonem k radikálním postojům odcizit Západu, což bude kremelský hybridní aparát mocně posilovat na obou stranách. Ukrajincům bude říkat, že je Západ zradil, lidem ze Západu, že Ukrajinci jsou fašisté. Následné pojetí konfliktu může mít fatální dopad na politický vývoj v Ukrajině a vytvoření dalšího de facto servisního satelitu Ruska. Pocit zrady a odcizení ale může jít podle vojenských insiderů v Ukrajině tak daleko, že prostě nejvíce bojeschopná armáda v Evropě, ta ukrajinská, udělá čelem vzad a půjde společně s tou ruskou směrem k některým územím NATO, třeba při vytváření Suvalského koridoru a spojení běloruského území s Kalinigradem. Fantasmagorie? Ano, možná z našeho současného úhlu pohledu, ale ne z pohledu budoucího.
Mezi tím Češi pociťují „únavu“ z války a přejí si její konec i za cenu ztrát území. Myslí si, v dobré víře, že to bude konec problému, který se pro ně stal otravným jako nějaký příliš dlouho trvající seriál. Netuší, že jejich přání může být v kauzálním řetězci zdrojem budoucí obavy o vlastní bezpečnost.
A Ukrajinci mezitím trpělivě snášejí válku, nebo v ní přímo bojují. Na jednom místě v charkovské oblasti jsme se jeden večer setkali s dobrovolníky a vojáky, kteří se denně pohybují na frontě nebo v její blízkosti. Balancují na hranici smrti den za dnem. Nemohou si dovolit „být unaveni válkou“, protože ji nemohou ignorovat. Denně jim jde o život. Pro běžného Čecha, který si žije svůj luxusní život v přetopených domovech, zatěžkaného banalitami, je to nyní těžko představitelné. Za současného vývoje situace se ale může stát, že i běžný Čech pocítí dotek smrti. Když ne přímo války, tak jejího vstupu do teritoria, které podvědomě považuje za svou bezpečnostní komfortní zónu. Ale to už bude pozdě.