Článek
Z tzv. Národního plánu obnovy (NPO), tedy extra peněz, které EU vyčlenila na pomoc členským zemím k ekonomické a sociální rekonvalescenci po následcích pandemického šoku, je nemalá část peněz vyčleněna na tzv. reskilling a upskilling. Nehledejte za tím nic prudce vědeckého: reskilling je získávání nových profesních dovedností (např. když pracujete jako účetní a chcete se naučit programovat) a upskilling je jejich aktualizace v profesi, která kvůli technologickým změnám prochází vnitřní proměnou (například když se jako účetní musíte naučit pracovat s novými programy a aplikacemi).
Ještě za předchozí vlády jsem se vyskytl u překvapivé schůzky s tehdejší ministryní Maláčovou, kde se řešilo, co si počít s cca 15 miliardami korun, jež byly na profesní vzdělávání v rámci NPO určeny. Společně s ekonomem Tomášem Sedláčkem jsme tehdy přišli s nápadem, aby stát prostřednictvím MPSV poskytl českým občanům vouchery, které budou moci využít na další vzdělávání dle svého uvážení, a to prostřednictvím certifikovaných vzdělavatelů.
Je to skoro neuvěřitelné, ale tak se skutečně do značné míry stalo. Vznikl portál Jsem v kurzu, kde si můžete skutečně vybrat z rekvalifikačních nebo digitálních kurzů. Má to samozřejmě svoje mouchy, jako je typicky uživatelsky nepříliš přátelská podoba portálu, nejasný schvalovací proces, omezený výběr. Pokud budete usilovat o rekvalifikační kurz, musíte počítat s možností neschválení ze strany Úřadu práce, který tento program administruje, v případě digitálních kurzů je zase potřeba 18% spoluúčast.
Pořád to ale má pro každého svou velmi vysokou hodnotu, protože jde příspěvek na investici, kterou by si mnoho lidí nemohlo za běžných okolností dovolit. Její hodnota se přitom na pracovním trhu nebo v podnikání může mnohonásobně zvýšit. Z několika tisíc korun se tak v důsledku využití nově získaných dovedností mohou stát statisíce získané lepším platem nebo rozvojem vlastního podnikání.
Problém v tomto záměru, jak využít peníze z EU, spočívá v tom, co český stát trápí setrvale: neschopnost komunikovat strategické záměry. Přitom rozvoj profesního vzdělávání jako součást vzdělávání celoživotního je jednou z nejdůležitějších strategií, kterou bychom si měli jako společnost osvojit co nejdříve a co nejdůsledněji. Jde o adaptaci na prudkou technologickou proměnlivost, která se dotýká všech ekonomicky aktivních lidí. V nově vydané knize Future ON! upozorňuju na skutečnost, že naše individuální a zejména společenská míra adaptace připomíná želvu, která svým pomalým tempem ignoruje sprint technologického Achilla, jenž uhání vpřed hlava nehlava a za sebou nechává masy těch, jejichž pracovní, ale i další pro život důležité dovednosti, poznatky a zkušenosti ztrácejí na platnosti.
Český stát se i v tomto případě chová jako želva. Místo intenzivní kampaně, která by upozornila Česko na možnost využití prostředků na profesní vzdělávání a která by tím zároveň zvýšila povědomí o potřebě permanentního celoživotního vzdělávání, byl celý program spuštěn v podstatě v tichosti. Na různých přednáškách a diskusích, kde se setkávám s poměrně pestrou paletou lidí, je povědomí o možnosti využití těchto prostředků v podstatě nulová. Lidé jsou možností překvapeni a přitom mnoho z nich začne okamžitě jevit zájem o to, k čemu by mohli svého „voucheru“ na portálu Jsem v kurzu využít.
Přitom by podobné téma mohlo být komunikováno velmi jednoduše, ať už v médiích nebo na sociálních sítích, případně přímo k vytipovaným cílovým skupinám (třeba na společenských a sportovních akcích nebo v knihovnách). Je to jednoznačně pozitivní zpráva, nabídka, kterou by velké množství lidí rádo využilo, potenciál, který lze výborně zprostředkovat na příkladech těch lidí, jimž se prostřednictvím podobného sebevzdělávání a seberozvoje podařilo uspět, zlepšit svou ekonomickou a sociální situaci, případně dospět k tomu, že konečně sladili své zájmy s tím, co je živí.
I na tomto příkladu se ukazuje, jak palčivě postrádáme strategickou komunikaci státu. Strategická komunikace tu nemá být pouze k tomu, aby eliminovala vliv dezinformací. Podobné téma, jako jsou lehce dostupné prostředky na vlastní profesní vzdělávání, se k takové komunikaci přímo nabízí. Jenže tzv. stratcom dnes provozují v omezené podobě pouze na ministerstvu zahraničí a na ministerstvu vnitra. Ministerstvo práce a sociálních věcí nic podobného nedělá a na úřadu vlády chybí koordinační jednotka, která by dokázala zapojit potřebné aktéry na úrovni státu.
Jde tedy zatím o promarněnou příležitost. Na čerpání má Česko a jeho občané čas tři roky. Je obvyklé, že prostředky, které se v daných programech a projektech nevyčerpají, je nutné vracet. Pokusme se tedy tuto příležitost využít a zprostředkovat si informace mezi sebou. Třeba se to následně naučí i stát.
