Článek
Tento večer se mi vryl do paměti jako zlomový , který převrátil význam slova „touha“. Opuštěné letní parkoviště na okraji Prahy, ponořené do tichého stříbřitého světla měsíce, vypadalo jako místo, kde se realita mísí se snem, kde se čas zastavil, aby dal prostor k prozkoumání emocí, po kterých člověk tak zoufale touží… Seděl jsem ve svém červeném Mitsubishi 3000 GT, cítící sílu, která se skrývala pod jeho kapotou. Srdce mi bušilo v rytmu očekávání nastávajícího večera. Ovšem to, co následovalo, mi změnilo plány víc, než bych si kdy dokázal představit.
Zatímco jsem se snažil najít na mapě cestu do billiardového klubu v Praze, kam jsem jel poprvé, v duchu jsem už přehrával , co mi osud přichystá, ale to, co se stalo, bylo něco, co jsem si nedokázal ani v nejdivočejších snech představit.
Pak se to stalo…Jako blesk z čistého nebe. V okraji mého zorného pole se zjevil pohyb…postava vystupující z temnoty, jež se vkrádala do mého světa, do mé mysli. Byla to žena, která mě oslovila dřív, než jsem stihl zformulovat jakoukoliv myšlenku a odpověď. Byla tajemná, kouzelná, fascinující. Její oči, hluboké a hypnotizující, mě pohltily a najednou mi připadalo, jako by ve svém pohledu rozkrývala všechny mé skryté touhy. Každý pohled, každý nádech …to vše ve mně probouzelo neznámé pocity, něco nepochopitelného, co jsem dosud nikdy nepoznal.
„Potřebuješ pomoc?“ Její hlas zněl jako jemný letní teplý vánek, sametový a tichý, ale zároveň v něm zněla nevyřčená síla, která ve mně probudila hluboké napětí. V tu chvíli se zdálo, že všechno, co jsem dosud znal, se rozplynulo, jako by se čas zastavil a vše kolem mě na okamžik zmizelo.
„Ano,“ vydechl jsem. Moje slova se ztratila v prostoru, ale jejich síla stále vibrovala mezi námi, jako zraňující dotek minulosti a budoucnosti zároveň.
Pozval jsem ji do auta, a když její pohled spočinul na prázdném vozíku na zadním sedadle, na okamžik jsem viděl otázky, ale i něco víc… jakési tiché volání po pochopení. „Jste na vozíku?“ zeptala se tiše.
„Ano,“ odpověděl jsem, i když vnitřně to bylo jako výbuch, srdce mi bilo rychleji. „Jedu do Prahy zahrát si „kulečník“. Jsem vášnivý hráč biliardu, mám před evropským turnajem pro vozíčkáře.“ v Polsku a tak si jedu trochu zatrénovat s přáteli od kterých se mám ještě mnohé učit.
„Také jsem občas hrála biliard nebo kulečník to je stejné,“ usmála se, její úsměv byl jako něžný dotek letního vánku. „ale nikdy jsem nevyhrála…možná bych si zahrála s někým, kdo by mě nechal vyhrát.“
Její slova byla hravá, ale já jsem věděl, že pod nimi se skrývá něco víc, temná tajemství, která jsem nechtěl odhalit, ale zároveň jsem nemohl odolat. Pozval jsem ji a v jejích očích jsem viděl jiskru naděje, touhu po něčem neznámém a vzrušujícím, čemu jsem ve své fantazii chtěl věřit.
Na nedaleké benzínce jsme ji koupil kávu. Byla to chvíle, kdy mezi námi napětí rostlo jako bouře, která měla každou vteřinou vybuchnout. Její pohledy, její tichý zájem, mě pohlcovaly. V jejích očích jsem viděl fascinaci, která mě přitahovala, ale zároveň mě děsila. Byla to přitažlivost, která sahala až na dno mé duše, dotýkala se mě slovy, které jsem do té doby neslyšel, které jsem si nikdy nechtěl přiznat, ale rád jem atakoval slova jenž ji hladila nejen po duši..
Když jsme měli odjet z benziny do Prahy tiše podotkla „a co něco… zvláštního?“ zeptala se náhle. Ticho, které mezi námi viselo, bylo téměř nesnesitelné, naplněné napětím a něčím, co jsem nedokázal přesně pojmenovat.
„Nevím co máš na mysli,“ odpověděl jsem tiše, ale v mých žilách se rozlil oheň. „Ale zároveň i strach z neznámého to jenže se slovy nedá popsat, ale pak jsem bez váhání odpověděl, proč to nezkusit? Žijeme přeci jen jednou, a pak mi ukázala něco, co jsem do té doby nezažil.“
Její oči zazářily a mezi námi se stalo něco, co nebylo možné vrátit zpět. Beze slov jsem otočil klíč v zapalování a odjel na odlehlé místo, kde nás nic a nikdo nemohl rušit.
Když jsme zastavili, otočila se ke mně. Bez jediného slova se naklonila blíž a naše rty se setkaly. Byl to polibek, který byl víc než jen náhodné setkání, byl to souhlas našich duší, spojení, které si přálo existovat už dlouho. Cítil jsem její prsty, jak kloužou po mém těle, jak reaguje její tělo na mé pohyby rukou. Každý vzdech, každý dotek, byl jakýmsi pulzujícím příběhem, v němž čas ztrácel svou podstatu. Byli jsme stvořeni pro tento okamžik.
Ztraceni v té chvíli jsme spojili naše toužící duše v rytmu, který nás přenesl do jiného světa, kde neexistovaly žádné hranice, žádné předsudky. Když si sedla na můj klín, každý její pohyb byl jako vichr, který ji přiváděl k šílenství, po chvilce plné vášně jsme zůstali v tichém objetí, v němž se spojily naše osudy. Její ruka pevně až křečovitě svírala tu mou a já věděl, že tato chvíle, tento příběh, bude zapsán v mé mysli navěky.
„Děkuji za tuto noc,“ zašeptala, a já věděl, že slova jsou zbytečná. Zůstalo jen ticho, které bylo plné všeho, co jsme prožili.
Po naplněném večeru a splněném příslibu výhry v kulečníku jsem ji vysadil na tom stejném parkovišti, kde jsme se potkali. Když jsem odjížděl, věděl, že tato noc, tento okamžik, se neztratí v čase. Magické spojení, které mezi námi vzniklo, zanechalo v nejen v srdci nesmazatelnou stopu, jako tiché světlo, které nikdy nevyhasne. Už nikdy jsme se nepotkali, ale kdykoli projíždím i po mnoha letech kolem onoho parkoviště, vždy si vzpomenu na tu tajemnou letní noc jak intenzivně a zasněně mě ona chvíle proměnila a jak naše chvilková touha, skrze nečekané setkání, přetvořila to, co jsem si do té doby jen představoval v těch nejtajnějších snech a pokaždé, když se můj pohled zatoulá do onoho tichého kouta parkoviště, cítím, že některé okamžiky se v životě dějí jen jednou, ale žijí v člověku navždy.
