Článek
Můj život do osmnácti let byl naplněn pohybem, energií, sny a neustálou touhou překonávat sám sebe. Byla to doba plná nadějí a nekonečných možností, kdy jsem věřil, že vše, co si budu přát, je možné dosáhnout. Byl jsem nezdolně odhodlaný, srdcem plný entusiasmu a radosti z každé chvíle, která mě vedla kupředu. Fotbal pro mě znamenal nejen sport, ale i vášeň, stejně jako parašutismus, do kterého jsem se těšil, že se jednou ponořím, protože 4 seskoky to bylo hodně málo… Jízda na kole byla pro mě svobodným způsobem, jak utéct z každodenního života, a díky přátelům, kteří mi pomohli upravit kolo, jsem se stal pánem svého vlastního závodního stroje. Na šachtě, kde jsem pracoval jako elektrikář linkař, jsem čelil výzvám a tvrdé práci s odhodláním, které mi umožnilo vyrovnat se s nástrahami každodenního života. Běhal jsem, skákal ze schodů, držel se autobusu při jízdě na kolečkových bruslích – a užíval si svobodu, kterou mi mladost a zdraví dávaly. Měl jsem pocit, že jsem do jisté míry nesmrtelný, že mě nic nezastaví a že před mnou je celý svět, který jen čeká na to, až ho začnu objevovat.
Ale jak to tak bývá, v životě přijdou okamžiky, které vše změní. A právě takový okamžik přišel, když mi bylo osmnáct. Pět dní po narozeninách, po prvním sexu s o 5 let starší krásnou ženou, nastartovaný a vlastně už dospělý a plný plánů do budoucnosti, jsem měl pocit, že celý svět je otevřený mým snům. A pak přišel osudový zlom květnového sluncem zalitého rána. Havárie na kole s autobusem změnila všechno. Byla to nehoda, která přišla nečekaně, autobus mě na kole neviděl, onen den si nepamatuji, ale ten moment okamžitě přetvořil mé vnímání světa. Dodnes si vybavuji a cítím podivné znamení, které tomu předcházelo večer před havárií – prasklá galuska na kole. Kdybych ji neopravil, byl bych nucen jet autobusem, což se mi vůbec nechtělo. A tak mi kamarád půjčil náhradní galusku, která mě poslala na cestu. Ten samý kamarád, který mi pomohl, však nikdy nezapomněl na to, co se stalo. Dnes už 35 let se mnou nepromluvil. Dozvěděl jsem se, že v něm zůstává myšlenka, že právě on mi umožnil vyjet, což podle něj vedlo k neštěstí. Byla to náhoda, nebo snad varování, které jsem nepochopil? Možná na tom nezáleží. To, co zůstává, je moje vděčnost za jeho pomoc, a zároveň neustálý pocit, že některé věci nejsou v našich rukou, i když je chceme kontrolovat.
Po nehodě měsíc jakoby se vytratil, nic si nepamatuji a pak přišel zlom, který mi vzal schopnost chodit a navždy změnil směr mého života. Vše, co jsem považoval za samozřejmé, se během okamžiku stalo minulostí. Najednou jsem se ocitl na invalidním vozíku, závislý na pomoci druhých. Začal jsem prožívat pocity bezmoci, zoufalství a smutku. V tu chvíli se mi zdálo, že všechno, co jsem měl, zmizelo, a že před sebou nemám žádnou naději. Bylo to, jako kdyby mě život srazil na dno propasti, kde jediným světlem bylo mé vlastní odhodlání neztratit víru a jít dál. Každý nový den přinášel výzvy, které jsem musel přijmout, a i když byly chvíle, kdy jsem ztrácel víru v sebe, rozhodl jsem se hledat sílu v každém dalším kroku.
A přesto, než se to stalo, musím se vrátit ještě dál – do svého dětství. Moje cesta k tomu okamžiku začala již v jedenácti letech, kdy jsem přišel o svou maminku. Rakovina prsu mi ji vzala v okamžiku, kdy jsem ji potřeboval nejvíce. Ztráta, která mě zanechala s prázdnem, které nikdy úplně nezmizí, mě však naučila mnoho. Rychle jsem dospěl a začal se učit, jak čelit těžkostem života, jak se nikdy nevzdávat, a jak najít sílu i v těch nejtěžších chvílích. Byla to bolest, která mě formovala, ale zároveň mě zocelila a dala mi schopnost najít světlo ve tmě. Vyrůstal jsem s vědomím, že musím být silný nejen pro sebe, ale i pro ty, kdo mě milovali, a že nikdy nesmím zůstat stát, i když se svět kolem mě mění.
Dnes, když se ohlédnu zpět, vidím, jak moc se můj život proměnil. Přijal jsem novou „identitu“ a realitu, která přišla, a naučil se v ní žít. Přestože jsem na invalidním vozíku, nikdy jsem nepřestal bojovat za plnohodnotný život. Vystudoval jsem vysokou školu, účastnil se mistrovství Evropy v billiáru, podstoupil operaci v Moskvě díky svému kamarádovi, který mi pomohl v roce sametové revoluce, a vrátil se zpět do Československé federativní republiky. O rok později jsem absolvoval pobyt v Gruzii v bahenních lázních – vydal jsem se tam bez doprovodu letadlem s invalidním vozíkem, a to i v době, kdy jsem ještě vůbec netušil, co všechno mě čeká.
Dnes se každý den stává novou výzvou, kterou přijímám s odhodláním. Naučil jsem se nacházet sílu a smysl života v těch nejjednodušších věcech. Objevil jsem nové způsoby, jak si užívat života, nové vášně, nové přátele, kteří mě podporují a dodávají sílu. I přes všechny překážky jsem se naučil, že skutečná svoboda nespočívá v pohybu, ale v přijetí sebe sama a v nalezení radosti v přítomném okamžiku. S vděčností a respektem přijímám každý nový den, protože vím, že život je mnohem víc než to, co jsme ztratili. Je to o tom, co jsme schopni najít a co dokážeme vytvářet, i když se zdá, že vše už je ztraceno.
Dnes mám krásnou rodinu – manželku a dceru, která je právě 11 let. V její zvídavosti a energií vidím kus sebe, a cítím obrovskou vděčnost za každý okamžik, který spolu můžeme sdílet. Rozhodl jsem se podělit o svůj příběh nejen proto, abych uzavřel tuto kapitolu svého života, ale hlavně proto, abych inspiroval ty, kteří se ocitli na podobné křižovatce. Život se po úraze nekončí – jen se promění. A v této nové realitě lze najít krásu, smysl i štěstí, pokud se rozhodneme nevzdat, ale hledat.
