Článek
Nedávno jsem ztratil kamaráda
Byl to člověk, který se smál nahlas, miloval společnost a stejně jako já žil na vozíku. Lidé si nás pletli – podobná postava, stejný účes, stejný smysl pro humor. Byli jsme si v mnoha ohledech blízcí a přesto jsme si nebyli tak blízcí, jak jsem si myslel.
Jednoho dne šel s přáteli a kolegy z práce na střelnici, kde se rozhodl, že už dál nechce. Vzal zbraň a obrátil ji proti sobě. Bývalý policista, silný chlap, který vždy pomáhal druhým, ale na sebe zapomněl. Dodnes mi v hlavě zní nekonečná otázka: Proč? Proč mi nic neřekl? Proč jsme o tom nemluvili? Byla to hrdost, strach, pocit, že by to nikdo nepochopil, nebo všechno dohromady?
Ta tichá bolest, která ho sžírala zevnitř, zůstala neviditelná a nyní je to ticho, které je tak ohlušující. Mnohokrát jsme se smáli, bavili lidi kolem sebe… přitom si nesl břemeno, o kterém nikdo nevěděl. Možná stačilo jediné slovo, jediný rozhovor, který by ho přesvědčil, že v tom není sám. Možná kdyby věděl, jak moc na něm lidem záleželo, dnes by tu stále byl.
Proto znovu prosím a žádám vác co stojíte na pomyslné hraně propasti : Mluvte. Dokud je čas a nebojte se říct, že vás něco tíží. Možná právě vaše slova zachrání život.
Život na vozíku: to je pouze jiná cesta, není to konec
Jsem na vozíku už 35 let. V osmnácti mi jedna nehoda změnila život. Byl jsem sportovec, kluk, který miloval pohyb a volnost. Stačila chvíle nepozornosti jiného člověka a svět, jak jsem ho znal, se rozpadl.
Když mi lékaři řekli, že už nikdy nebudu chodit, cítil jsem prázdno. Nejsem už celý a dokonalý mladý kluk ? Má to ještě smysl? Pamatuji si tu temnotu tu bolest na duši to bezpráví. V našem městě tehdy nebyl nikdo na vozíku, žádný vzor, žádná podpora. Jen já a nekonečné myšlenky plné nevědomosti a touhy být zas zdravý a chodící.
Život se v jediném okamžiku obrátil vzhůru nohama. Do té doby jsem běhal, skákal, jezdil na kole, hrával fotbal, chodil na diskotéky, plánoval budoucnost plnou sportu a dobrodružství a pak… přišel zlom. Květnové ráno, nehoda, prázdno v hlavě. Probudil jsem se do nové reality, kterou jsem si nevybral po, ktéré nikdo netouží.
Ztráta schopnosti chodit byla zdrcující, ale nebyla jedinou ranou, kterou mi osud uštědřil. Už jako dítě jsem musel čelit bolesti. Když mi bylo jedenáct, rakovina mi vzala maminku. Prázdnota, kterou za sebou zanechala, mě naučila rychle dospět. Možná právě tahle zkušenost mě později zachránila a naučila mě, že i v nejtemnějších chvílích existuje cesta dál.
Byly chvíle, kdy jsem se ptal: Proč já? Kdy jsem se cítil sám, na dně, kdy se mi zdálo, že nic už nemá smysl, ale někde uvnitř hořela jiskra vzdoru. Nebudu se litovat. nebudu se vzdávat. Protože pokud se vzdám já, kdo jiný za mě ten boj vyhraje?
Tak jsem se postavil životu čelem a i když ne na nohy, ale na kolecha s každým dalším dnem jsem si dokazoval, že i přes bolest, ztráty a překážky má smysl žít. Život není o tom, co jsme ztratili, ale o tom, co s tím, co nám zůstalo, dokážeme udělat.
Neviditelná bolest je ta nejzrádnější
Psychická bolest je zrádná. Nezanechává modřiny, neteče z ní krev. Člověk se může smát, dělat si legraci, být duší společnosti a přitom se uvnitř pomalu hroutit. Nikdo si ničeho nevšimne, dokud není pozdě.
Můj kamarád byl silný muž. Policista, který zachraňoval druhé. Stál při lidech v jejich nejtěžších chvílích, podával pomocnou ruku těm, kdo ji potřebovali, ale když přišla jeho vlastní bouře, neřekl si o pomoc. Možná se styděl,možná se bál, že by to bylo jeho vlastní selhání, možná věřil, že to zvládne sám.
Není slabost říct si o pomoc. Naopak, je to největší důkaz síly. Přiznat si bolest a dovolit druhým, aby ji s vámi sdíleli, znamená bojovat a nikdo by neměl bojovat s bolestí sám. Ne na vozíku, ne na nohou. Nikdy… Proto prosím, pokud se cítíte na dně, mluvte. Najděte někoho, kdo vás vyslechne. Jste důležití. Váš příběh má smysl a stále je tu naděje.
Prosím, mluvte. Dokud je čas
Pokud teď čtete tyto řádky a cítíte v sobě tíhu, smutek nebo beznaděj, prosím nezůstávejte s tím sami. Nečekejte, až vás to pohltí. Zavolejte kamarádovi, rodině, napište zprávu, vyhledejte psychologa, nestyďte se za své pocity. Mluvit o nich není slabost, ale odvaha a i když si teď říkáte, že nemáte sílu dál bojovat, zkuste posbírat i ten nejmenší kousek odvahy a udělat krok vpřed. Malý, sotva znatelný, ale váš. Protože každý krok se v této chvíli počítá.
Vím, jak těžké je přiznat: „Je mi zle. Bolí to. Nevím, jak dál.“ Možná se bojíte nepochopení. Možná máte pocit, že na vašich pocitech nezáleží, že křičíte do prázdna a nikdo vás neslyší, ale věřte mi – záleží. Jste důležití a vaše bolest není méněcenná. Máte právo říct si o pomoc, když ji potřebujete.
Právě ve chvíli, kdy prolomíte ticho, začíná cesta zpátky. Bolest, o které se mluví, ztrácí část své moci a když ji sdílíte s někým blízkým, není už tak drtivá. Přestává vás požírat zevnitř. Nezmizí hned, ale nebude vás dusit osamoceně v temnotě.
Nemusíme být hrdinové, kteří všechno zvládnou sami. Nemusíme si hrát na silné jen proto, že už jsme jednou prošli těžkou zkouškou. Každý máme své limity a každý máme právo cítit bolest, ztratit se, pochybovat a přesto všechno může mít v živětě smysl.
Ano, život na vozíku je sám o sobě těžký. Přináší každodenní výzvy, které si zdraví (chodící) lidé ani neumí představit, ale to neznamená, že nemůže být krásný, že nemůže být plný lásky, smíchu a okamžiků, kdy se vám zatají dech – ne kvůli bolesti, ale kvůli radosti, kvůli dětem, partnerovi, rodičům, přátelům, kteří při vás stojí. Vždyť ti všichni vás milují takové, jací jste a i když se občas cítíte sami, nejste. Lidé, kterým na vás záleží, tu jsou, i v děbě kdy o tom možná pochybujete. Stačí se podívat kolem a dovolit si tu lásku přijmout.
Každý den přináší nové možnosti, nové důvody k úsměvu, nové šance, možná malé, možná zdánlivě nepatrné, ale důležité.
Nebojte se natáhnout ruku. Nebojte se říct si o pomoc. Někde tam venku je někdo, kdo vám chce naslouchat, kdo se o vás bojí, kdo by rád podal ruku, jen čeká, až mu to dovolíte. Nejste na to sami. Opravdu ne.
Život na kolech je pořád život
Vozík není konec. Je to jen jiná perspektiva. I na kolech můžete milovat, smát se, cestovat, mít rodinu, pracovat a plnit si sny. Vím to, protože já to dělám už desítky let.
Ano, jsou dny, kdy je to těžké depresivní, kdy bolí nejen tělo, ale i duše, kdy si člověk říká: „Proč zrovna já?“
Ale pak přijde den, kdy cítíte slunce na tváři, slyšíte smích blízkých a uvědomíte si, že i na kolech se dá dojet daleko.
Odkaz, který zůstal
Můj kamarád už se mnou nikdy nepromluví, jeho smích už neuslyším, ale jeho příběh tu zůstává jako tichá výstraha.
Pokud tento článek zachrání jediného člověka, který teď bojuje s podobnými myšlenkami, pak měl jeho odchod alespoň malý smysl.
Proto vás prosím: Mluvte. Hledejte pomoc. Nezůstávejte sami.
Protože bolest, kterou v sobě nosíte, se po vašem odchodu přenese na všechny, kdo vás měli rádi.
A život… život stojí za to. I když jede na čtyřech kolech.
