Článek
V roce 1992, když jsem poprvé postavil za svůj stánek s knihami, netušil jsem, kam mě tahle cesta zavede. Bylo mi tehdy teprve 22, a všechno kolem mě bylo nové, fascinující. Začínal jsem s německými vyřazenými knihami, které jsem vykupoval na burzách a v antikvariátech. Byl to pro mě způsob, jak se zorientovat v tomto světě podnikání, plný zvědavosti a nadšení. S časem jsem ale zjistil, že poptávka po knihách v ruštině roste, a tak jsem se rozhodl, že se zaměřím právě na tuto literaturu, jelikož marže byly lepší a zájem stabilní. Od té doby už moje nabídka nezněla v češtině ani v němčině, ale v ruštině.
Dnes, po více než 30 letech, stále prodávám knihy a vzpomínám na všechny, které jsem za tu dobu potkal. Cizince z různých koutů světa, ale především ty, kteří přišli z východní části Evropy… Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Kazachy, Armény, Gruzínce i lidi z daleké Sibiře. Ačkoliv jsem se setkal s mnoha různými povahami, jedno mě neustále udivuje a zraňuje. Tím, co jsem nepochopil, je mentalita, s jakou tito lidé přistupovali k cizímu prostředí. Možná je to jen moje zklamání. Žiji totiž život, který mě nutil přizpůsobit se. Jsem na vozíku, který mi už 35 let pomáhá dostat se do světa, a naučil mě víc, než bych si kdy pomyslel. Naučil mě pokoře a trpělivosti. I když někdy už to nevydržím, a rázně, rusky, vyjádřím svůj názor na jejich chování, vím, že to je snad ještě horší než mlčet.
Mluvit plynně rusky mi umožnilo i mé dlouhé léčení v Moskvě, kde jsem podstoupil operaci. Ta sice neovlivnila můj fyzický stav, ale na psychické stránce mi dala nesmírně mnoho.
Začátky, které změnily život
Pamatuji si ten první den, kdy jsem postavil svůj stánek na Karlovarské kolonádě. Stál jsem tam, obklopený knihami a propagačním materiálem, které pro mě představovaly tiché svědky příběhů z minulosti i přítomnosti. Když k mému stánku přistoupil muž s rodinou, začali si knihy prohlížet, a já pocítil, jak se vzduch kolem nás napíná. Najednou muž hlasitě zareagoval na ceny, které mu připadaly přehnané. „Proč to máte tak drahé?“ ozvalo se z jeho úst čistou ruštinou a jeho hlas zněl celou kolonádou. Na moment jsem zůstal zaskočený, ale nakonec jsem mu klidně vysvětlil, že knihy, které nabízím, mají svou hodnotu a že se nacházíme v Československé federativní republice, nikoliv v Sovětském svazu, kde byly knihy vzácným a deficitním zbožím. On se jen ušklíbl a mumlal něco o „přehnaných českých cenách“, ale nakonec si přece jen něco koupil. Odejít s pocitem vítězství, zatímco já jsem tam stál, přemýšlel jsem, proč se takhle choval. Proč tohle všechno?
Časem se podobné situace stávaly čím dál častěji. Někteří zákazníci byli slušní, poděkovali, ptali se na doporučení, ale většina se chovala, jako by tu byli doma. Bez ohledu na to, že byli v cizí zemi, v neznámém prostředí, kde je nutné přizpůsobit se místním zvyklostem a pravidlům. Byli hluční, netrpěliví a úplně postrádali respekt vůči cizí kultuře a pravidlům, které je obklopovaly.
Proč to stále nechápu?
Za ta léta jsem se pokoušel pochopit, co způsobuje takové chování. Proč někteří lidé z východního bloku mají pocit, že jim v cizí zemi náleží všechno, na co ukážou? Proč se chovají, jako by si přivezli svou vlastní mentalitu, místo aby respektovali odlišnou kulturu a pravidla, která platí tam, kde se nacházejí? Nejsem sociolog, ani psycholog. Jsem jen knihkupec, který při svém podnikání vystudoval obor sociální práce. A přesto si myslím, že to může být důsledkem jejich historických zkušeností. Možná jsou zvyklí, že kdo neprotestuje nahlas, nic nezíská. Možná je provází břemeno nedůvěry a předsudků, které je nutí vystupovat dominantně a ukazují, že právě oni jsou páni světa a jako kdyby se vraceli do známého světa, který mají pod kontrolou.
Jednoho dne, si pamatuji, mi jedna žena řekla: „Vy jste tady pro nás! Musíte mít to, co chceme!“ V tu chvíli mi došlo, že pro ni jsem byl jen nástroj, prostředek k dosažení jejích cílů. A dnes už vím, že jsem tu pro knihy, pro obchod, pro sebe a ne pro ně.
Respekt je vzácnost
Samozřejmě, nechci tvrdit, že všichni jsou stejní. Někdy potkám lidi, kteří mě překvapí. Usmějí se, poděkují, zeptají se na doporučení. Takoví lidé mi připomínají, že není správné všechny házet do jednoho pytle, ale i po všech těch letech zůstává celkový dojem stejný.
Knihy jsou tiché svědkyně času. Stejně jako lidé přicházejí a odcházejí. A já, obklopený regály plnými jejich příběhů, stále přemýšlím, proč někteří lidé nevidí, že svět kolem nás není automaticky jejich. Moje zkušenost s vozíkem mi pomohla pochopit, jak důležité je přizpůsobit se, být pokorný a vědomý si toho, co nás obklopuje. Pochopení přichází s věkem a životními zkouškami, ale tohle zůstává… respekt, pokora, slušnost. Tyto vlastnosti jsou vzácné a najít je je dnes čím dál těžší.
Možná nikdy nepochopím, proč se někteří lidé chovají tak, jak se chovají, ale vím jedno: V životě, stejně jako ve světě knih, je nejdůležitější najít rovnováhu. A ta nikdy nepřijde, pokud k sobě nebudeme upřímní, pokorní a vděční.
