Článek
V malém obchodě na kolonádě panovalo ticho protkané pouze šeptem otáčených stránek a tlumenými kroky. Bylo to jedno z těch kouzelných míst, kde se dalo najít všechno možné – od nabíjecích kabelů po zažžoutlé svazky knih, jejichž vůni přehlušoval jen slabý závan inkoustu a papíru. Sluneční paprsky si skrze starosvětskou výlohu razily cestu dovnitř a kreslily na dřevěnou podlahu rozmarné zlatavé obrazce.
Klid odpoledne narušilo prudké otevření dveří. Jako by se vřítila náhlá bouře, vstoupila žena – rozhodně, bez pozdravu – a zamířila rovnou k regálu s knihami. Majitel obchodu, muž pečlivě upravený a brýlemi, zvedl pohled od pokladny. Zkušeným okem obchodníka ji pozoroval – ne vtíravě, ale dostatečně na to, aby vyhodnotil její energické, skoro netrpělivé pohyby.
Žena se probírala knihami, obočí se jí občas zkrabatilo nesouhlasem, občas si něco zamumlala pod vousy. Konečně vybrala knihu a zamířila k pultu. Její držení bylo vzpřímené, působila rozhodně, ale v očích se jí zableskla zvláštní nervozita – nebo snad neklid?
„Kolik to bude?“ zeptala se, její hlas byl ostrý, ale jakoby ukrytý za náznakem nucené srdečnosti. Mluvila rusko-německy, s podtónem, který byl současně požadavkem i zvědavostí.
„Pět set korun českých,“ odpověděl majitel klidně čistou češtinou, na jakou byl zvyklý.
Žena se zatvářila netrpělivě. Nerozumím vyštěkla rusky, „Musíte mi to přepočítat na eura. V korunách se nevyznám,“ dodala spěšně a ošila se, jako by ji tahle drobná administrativní záležitost obtěžovala.
Majitel si povzdechl. „To budete asi muset do směnárny…“ začal vysvětlovat, ale žena ho přerušila:
„Tak to jen přepočítej!“ vyřkla netrpělivě a přešla rovnou na tykání.
„Jsem turista, z Germanie…“ dodala s jízlivou ostrostí.
Napjaté ticho, které se v obchodě rozhostilo, rušilo jen tiché šustění stránek, jak si jeden ze zákazníků listoval knihou.
Žena mezitím vylovila z peněženky dvou-eurovou minci a s výrazem triumfu ji položila na pult. „Dvě eura,“ pronesla pevně, jako by věřila, že tím ukončila jakoukoliv další diskusi.
Majitel pozvedl obočí. „Jedno euro je asi dvacet pět korun. Pět set korun je dvacet euro,“ zopakoval trpělivě, ale s jasným důrazem.
Žena se zamračila. „Dyť říkám, podívej se znova! Nechci platit víc než dvě eura!“ Její hlas se zvedl a v očích se jí zableskla vzrůstající frustrace.
Zákazníci v obchodě se začali nenápadně ohlížet. Někteří s pobaveným úšklebkem, jiní s neskrývaným úžasem. Situace balancovala na tenké hranici mezi trapnem a absurditou.
„Madam, je to opravdu dvacet euro, a navíc přijímám pouze koruny,“ prohlásil majitel pevně.
Žena si odfrkla, ale nakonec neochotně vytáhla další bankovku. „Tak jo, dejte mi tu knihu, ale ať víš – u nás doma to funguje jinak.“ Majitel si pro sebe řekl, kde u vás doma.. v Rusku by jsi neměla ani na polévku a tady se nyní oháníš Německem.. a to asi ještě východním…
Majitel zůstal klidný. „To věřím,“ pousmál se lehce a ani se nenatáhl po bankovce. „Ale bohužel, musíte zaplatit v korunách. Směnárna je hned vedle.“
Po krátkém zaváhání žena nakonec se zaštěknutím odešla. O pár minut později se však vrátila, s nechutí zaplatila přesnou částku a beze slova si knihu strčila do kabelky.
Když si ji brala, majitel se na ni zadíval s jemným úsměvem a mírnou ironií, aby si ulevil, protože takové jednání je na denním pořádku… „Ať vám přinese štěstí… a lepší porozumění.“
Neodpověděla. Jen se otočila a odešla bez pozdravu.
Za majitelem zůstal jen lehký povzdech. „No jo… to jsou ti tůůůristé z východu… vlastně dnes už ze západu…“
