Článek
Jsem na vozíku už 35 let a za tu dobu jsem poznal, jak složité je najít odpovídající práci. Přestože se společnost tváří inkluzivně a zaměstnavatelé deklarují otevřenost vůči lidem se zdravotním postižením, realita je jiná. Moje zkušenost ukazuje, že pro vozíčkáře je nabídka pracovních míst velmi omezená – a to i tam, kde by žádné fyzické bariéry být nemusely.
Vzdělání jako cesta k lepší budoucnosti
V osmnácti letech jsem po úrazu skončil na invalidním vozíku. Původně jsem byl vyučený jako elektrikář, ale tato profese pro mě již nebyla možná. Moje maminka mi vždy říkala, že vyšší vzdělání je klíčem k lepší práci a ukázalo se, že měla pravdu.
Ve 29 letech jsem se proto rozhodl změnit směr. Nejprve jsem se pokusil pokračovat ve svém oboru a žádal o nástavbu na elektromechanika s maturitou. Bohužel to nevyšlo, a tak mě pan ředitel odkázal na obchodní školu, kterou jsem dálkově studoval pět let.
Po jejím dokončení jsem si uvědomil, že maturita nestačí a abych měl větší šanci na trhu práce, potřeboval bych vysokoškolské vzdělání. Po několika pokusech jsem nakonec našel školu, kde jsem mohl studovat distančně, a získal jsem bakalářský titul v sociální práci. Tento titul mi měl otevřít nové možnosti, ale realita byla opět jiná.
Hledání práce: Kde je ta inkluze?
Předpokládal jsem, že ve státní správě bude větší ochota zaměstnat člověka s postižením. Na papíře to tak vypadá, existují kvóty pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, firmy i úřady se chlubí inkluzivní politikou. Jenže při hledání práce jsem narazil na tvrdou realitu.
Mnoho vypsaných pozic pro osoby se zdravotním postižením často předpokládá, že zaměstnanec bude muset docházet do terénu nebo vykonávat činnosti, které nejsou kompatibilní s omezenou mobilitou. I když jsem našel příležitost v oblasti kancelářských prací, například na magistrátu nebo městském úřadu, konkurence je obrovská a počet vhodných míst extrémně nízký.
Nízké platy a finanční ohodnocení
Dalším zásadním problémem je otázka platového ohodnocení. V České republice se často říká, že vysokoškolák by měl mít plat odpovídající jeho vzdělání a schopnostem. Ve skutečnosti však v Karlovarském kraji, kde pracuji, není průměrný plat ani pro absolventy vysokých škol dostatečně motivující.
Pokud se mi podaří získat práci, často dostávám okolo 26 tisíc korun hrubého… částka, pro kterou dělá „vysokoškolák“. Proč bych měl být vděčný za takové ohodnocení, když mám vysokoškolský titul? Mít bakalářský diplom v sociální práci by mělo znamenat lepší pracovní podmínky a odpovídající plat. Místo toho se zdá, že systém očekává, abych byl rád za jakoukoli nabídku, bez ohledu na moje vzdělání a možnosti.
Sebehodnocení a psychická zátěž
Další otázkou, kterou si kladu, je, zda jsem jednoduše „zaškatulkován“ do role invalidy. Lidé na vozíku mají samozřejmě ambice a touhu po dosažení vyšších cílů. Přesto je zde časté podkopávání sebevědomí, omezující předsudky a klacky pod,,kola"
Není to jen o fyzických bariérách, ale také o psychické zátěži spojené s hledáním práce. Musím mít třikrát víc síly, abych čelil nejen neustálému tlaku a náporu psychiky, ale také odpovídal na často absurdní až ponižující otázky. Nejde jen o to, že jsem vozíčkář, ale o to, že mi lidé někdy prostě nedají prostor k růstu a seberealizaci, což mi jako člověku s ambicemi nedává prostor pro růst sebevědomí..
Co by se mělo změnit?
Pokud chceme skutečně inkluzivní společnost, která umožní lidem se zdravotním postižením pracovat a být spravedlivě ohodnoceni, musí dojít ke změnám na několika úrovních:
1. Podpora administrativních a kancelářských prací a vytváření více pozic, které nevyžadují fyzickou mobilitu, by mohlo významně zlepšit šance lidí na vozíku.
2. Práce na dálku. Technologie dnes umožňují pracovat odkudkoli; zavedením práce z domova by se výrazně rozšířily pracovní příležitosti.
3. Změna přístupu zaměstnavatelů… Firmy a instituce by měly aktivně přizpůsobovat pracovní prostředí tak, aby bylo plně přístupné a respektovalo lidskou důstojnost.
4. Státní podpora… Více pobídek a programů pro firmy, které zaměstnávají osoby se zdravotním postižením, by mohlo motivovat zaměstnavatele k otevřenějšímu přístupu.
5. Odpovídající platové ohodnocení …Lidé s vysokoškolským vzděláním by měli být odměňováni podle svých znalostí a schopností, a ne podle stereotypu invalidity.
I když se společnost tváří jako otevřená lidem se zdravotním postižením, reálné pracovní příležitosti a spravedlivé platové ohodnocení pro vozíčkáře zůstávají značně omezené. Nejde jen o nalezení práce, ale o možnost naplnit své ambice a využít své vzdělání naplno.
Neměl bych být „zaškatulkován“ do role invalidy… mám vyšší cíle, stejně jako kdokoliv jiný. Jsem připraven bojovat za lepší podmínky, protože je čas, aby se společnost naučila respektovat a podporovat ambice lidí na vozíku. Pokud budeme o těchto problémech mluvit dostatečně hlasitě, snad se situace jednoho dne změní.
