Článek
Všechno to začínalo už u Večerníčku. Pamatujete na loutkové Broučky? Celou dobu sledujete jejich příběhy, kde nakonec všichni usnuli a umrzli. Jako dítě koukáte na ty prázdné chaloupky zapadané sněhem, na ty sedmikrásky, co po nich zbyly, a poprvé v životě v přímém přenosu vidíte smrt. Dobrou noc a veselé sny, milé děti!
Co tam máme dál? Čarodějův učeň. I když to bylo „jen“ nakreslené, bylo to ponuré a děsivé. Sirotek Krabat se nechá najmout do učení v tajuplném mlýně u Černé vody. Brzy zjistí, že mlýn je školou černé magie, kde Mistr každoročně obětuje jednoho z učňů, aby si prodloužil svůj vlastní život. Proměňování Mistra v havrana, to skřehotání… a scéna, kde si učni museli hoblovat vlastní rakve. Chápete to? Pohádka pro děti, kde si vyrábíte výbavu na vlastní pohřeb, protože víte, že řada přijde na každého. Ten film ve mně zanechal temno a trauma. Nechci ho vidět už nikdy, ani za nic.
Panna a netvor nebo Deváté srdce. Ty mrazivé varhany Petra Hapky mi řežou do uší i po letech. Ta instrumentální hudba je nádherná, ale už na začátku, když vidíte ty znetvořené obličeje a lebky v titulcích a kočár bloudící v mlze kolem zámku, se toho strachu můžete dotknout. V Devátém srdci ty šílené hodiny, co neúprosně odsekávaly čas zbývající do smrti… z toho zvuku se vám hrůzou zastavovalo srdce.
Seděli jste před televizí, báli se i nadechnout, a i když se vám chtělo na záchod, raději byste zkameněli, než byste se zvedli. Od té doby jsem roky nespala obličejem ke zdi – bála jsem se totiž otočit, aby se nade mnou ze tmy neskláněla ta ptačí hlava netvora.
Večerní pořady s tmou jako nadhodnotou k tomu děsu. Film Zázraky se dějí. Příběh dívky, co jediná přežila pád letadla v pralese. Dodnes vidím tu scénu, jak si z rány v rameni vytahuje živé červy. Od té doby se bojíte i mouchy, aby si na vás náhodou nesedla.
A Studna z majora Zemana? Rodiče věděli, proč mě u sledování nechtějí, a tenhle příběh s hvězdou přes půl televize mi zakázali. Celkem nepohodlné, ale Brůnu jsem odkoukala klíčovou dírkou. „Toho dne byl otec poněkud neklidný…“ A z překonání chodby do pokojíčku se rázem stává bobřík odvahy.
Jediné, co nás tehdy mělo zachránit, byla Popelka. Princ ujíždí za kočárem, kde je místo Popelky macecha s nevlastní sestrou Dorou. Jejich kočár nevybere zatáčku a skončí v ledové tůni. Princ zachránce sice dojede k vodě, pomáhá dívce ve správných šatech ven, ale jakmile zjistí, že to není jeho vyvolená, prostě ji strčí zpátky. Žádná romantika, žádné slitování – prostě tě neznám, tak šup zpátky do vody. Na prince dost nevychované gesto, nemyslíte? Jsou to ženy! Proboha!
Aby toho nebylo málo, ve večerních zprávách slyšíte, jak Ronald Reagan v Bílém domě může každou chvíli zmáčknout své pomyslné tlačítko, přiletí bomba a začne jaderná válka. Nebylo dne, kdy bych nepomyslela na amerického prezidenta a doufala, že se dobře vyspal. Protože jinak? Tlačítko a konec světa.
Naše dětství bylo o překonávání strachu z věcí, které nedávaly smysl. Dnešní děti mají Elsu, Annu a Tlapkovou patrolu, my jsme měli hřbitovní mlhu, zmrzlé Broučky a strach z jaderné války. Možná proto nás dneska nějaká krize nebo špatná nálada jen tak nerozhází. My už jsme si totiž svoje peklo prožili.
Vzpomněli jste si při čtení na ty svoje bezesné noci? Máte to v sobě taky tak hluboko jako já? Která pohádka pro vás byla spíše horor a ze kterého filmu máte husí kůži ještě dneska, když o něm jen slyšíte mluvit? Napište mi to do komentářů, ať v tom nejsem sama!
