Článek
Moje intuice není paranoia. Je to můj vnitřní hlídač.
Nedávno jsem narazila na jeden článek o tom, jak poznat zlého člověka. A trefilo mě to přímo mezi oči. Protože my ženy máme často tendenci lidi „zachraňovat“ a hledat v nich dobro i tam, kde už dávno není.
Představte si, že máte skvělou zprávu. Cítíte se nahoře, záříte. Řeknete to tomu zlému člověku a na vteřinu uvidíte… tmu. Stažené rty, záblesk vzteku v očích, nebo okamžitou snahu to shodit.
„No jo, to jsi měla prostě kliku, ne?“ Nebo hned stočí řeč na sebe a své problémy.
Skutečný přítel pije šampaňské na oslavu s vámi. Ten zlomyslný čeká, až se v něm utopíte.
To uvnitř vás nekňourá, ale varuje. Už jste někdy odešly ze schůzky a cítily se jako po dvanáctihodinové směně v dole? Špinavé, vyčerpané, s divným staženým žaludkem? To je váš systém, který křičí: „Pozor, špatná zóna!“
Dneska už vím, že když se vedle někoho cítím „malá“, není to proto, že on je velký. Je to proto, že mi krade moji frekvenci. Zlí lidé nemusí mít rohy. Často mají masku největšího chudáka a oběti, aby vás mohli ovládat skrze váš soucit.
Chcete vidět pravou tvář muže, který vás okouzluje? Sledujte, jak mluví s paní u pokladny nebo s někým, kdo pro něj „není užitečný“. Pokud je k vám milý, ale k ostatním se chová jako k hadru, je to jen otázka času, kdy tak začne mluvit i s vámi. Empatie se nedá hrát věčně.
Už nemám potřebu lidi „opravovat“. Pokud cítím škodolibost nebo věčnou manipulaci, zavírám dveře. Včera jsem odešla z divadelního představení v půlce, protože ta energie tam byla prostě špatně. Všichni se smáli, ale já jsem cítila, že to se mnou neladí. A přesně to dělám i v životě.
Moje hranice jsou teď pevnější. Není to neslušnost. Je to pud sebezáchovy. Protože moje štěstí a můj klid jsou přednější než „slušnost“ k někomu, kdo mi tajně přeje pád.
A co vy? Máte ve svém okolí někoho, kdo se tváří jako přítel, ale v jeho přítomnosti vám mrzne úsměv? Důvěřujte svému nitru. Ono se neplete.
