Článek
Najednou se objeví tisíc výmluv, proč to nejde. Proč je nám někdy lépe v online bublině než u jednoho stolu v kavárně?
Text můžete smazat, pohled ne.
Psaní zpráv je jako hra na jistotu. Každé slovo si můžete promyslet, větu třikrát přepsat, a než stisknete „odeslat“, můžete si nasadit masku, kterou zrovna potřebujete. V online světě jsme vtipnější, odvážnější a klidnější.
Osobní setkání je ale „naživo“. Tam neexistuje tlačítko Smazat. Druhý vidí, jak se nám klepou ruce, jak se červenáme nebo jak rozpačitě mlčíme. Pro lidi se vztahovou úzkostí je tato nekontrolovaná upřímnost děsivá. Online vztah je jen odvar reality – je bezpečný, protože v něm neriskujeme skutečné odmítnutí naší pravé tváře.
Osobní kontakt vyžaduje obrovské množství energie. Musíte reagovat okamžitě, vnímat řeč těla, udržovat oční kontakt. Pro člověka, který bojuje s vnitřním napětím, je setkání jako maraton. Telefon můžete odložit, když jste unavení. Živého člověka před sebou „nevypnete“. Psaní je tedy často jen způsob, jak mít blízkost, ale nedat do ní celou svou duši.
A pak je tu otázka peněz: Je blízkost luxusem?
Tohle je téma, o kterém se v lesklých časopisech nepíše, ale v reálném životě hraje velkou roli. Pozvat někoho na večeři, na drink nebo i na tu kávu a zákusek dnes něco stojí. Pro muže, který bojuje s pocitem vlastní hodnoty, může být finanční nejistota další bariérou.
Pokud má pocit, že jako muž „musí“ zaplatit, ale v peněžence má průvan, raději zůstane u psaní. Digitální kontakt je totiž „zadarmo“. Je to smutná rovnice: když nemám na to, abych tě vzal do světa, raději tě nechám jen ve svém telefonu. Peníze se tak stávají další výmluvou, proč se nesejít a raději dál budovat vzdušné zámky v chatu.
Někdy je to psaní prostě jen způsob, jak si udržet zadní vrátka. Dokud se neuvidíme, není to „opravdové“. Nenesu za tebe odpovědnost, nic ti neslibuji. Můžu kdykoliv přestat psát a zmizet. Osobní setkání už vytváří závazek, paměť a skutečné pouto. A z toho mají lidé se vztahovou úzkostí největší strach.
Žít život přes displej je jako dívat se na jídelní lístek, ale nikdy neochutnat jídlo. Je to bezpečné, nic se neumaže, nic se nepřipálí. Ale člověk zůstává hladový. Překonat tu úzkost a vyjít z online ulity na denní světlo bolí, ale je to jediná cesta, jak skutečně cítit, že žijeme.
A jak to vidíte vy?
Stalo se vám někdy, že jste s někým prožívali intenzivní vztah přes písmenka, ale ten druhý osobní setkání neustále oddaloval? Zažili jste ten pocit marnosti, když se každá slibná schůzka na poslední chvíli rozplynula v mlčení nebo v další výmluvě, proč to zrovna dneska nejde?
Máte pocit, že se lidé za ty displeje schovávají záměrně, aby nemuseli čelit skutečné blízkosti? A je pro vás dnes osobní setkání v restauraci finančním luxusem, nebo je největším luxusem spíše ta plná, ničím nerušená pozornost druhého člověka, kterou vám přes zprávu nikdy nedá?
Budu ráda, když mi napíšete své zkušenosti do komentářů. Možná zjistíme, že v té digitální mlze, kterou někdo vypouští jen proto, aby se nemusel ukázat v reálném světle, bloudíme všichni tak trochu společně.
