Článek
Patřím k té vymírající skupině lidí, která v supermarketu stále vyhledává frontu s živou pokladní. A ne, není to proto, že bych neuměla zacházet s technologiemi nebo že bych si chtěla s paní za pultem popovídat o počasí. Důvod je daleko prostší: Nejsem v tom obchodě zaměstnaná.
Mám totiž pocit, že velké obchodní řetězce tak trochu zapomněly na to, kdo je tady zákazník a kdo poskytovatel služeb.
Pípni si sám, zvaž si sám, zkontroluj si sám..
Scénář je vždycky stejný. Přijdete do obchodu, hodinu bloudíte mezi regály, složitě hledáte zboží, které zase někdo kompletně přeskládal, a když se konečně s plným košíkem probojujete k pokladnám, zjistíte, že ze sedmi klasických funguje jedna. Fronta u ní sahá až k pultu s mraženými chobotnicemi.
Zato hned vedle svítí osm samoobslužných terminálů. A u nich stojí znuděný zaměstnanec, který vás s naučeným úsměvem naviguje:
„Běžte si to napípat tam, budete to mít rychlejší. Pojďte, já vám s tím pomůžu.“
V tu chvíli se mi v kapse otevírá zavírací kudlička. Proč bych měla? Dostanu za to, že si sama namasíruju záda při tahání kartonů mléka přes skener, nějakou slevu na nákup? Odečte mi někdo z účtu 130 korun za to, že za pokladní odvedu její práci? Ne. Zaplatím úplně stejnou raketu, jako kdybych se nechala obsloužit. Jen s tím rozdílem, že odcházím zpocená, s tikem v oku a začínající panickou atakou.
Neočekávané zboží v taškové zóně!
Kapitola sama o sobě je chytrost těchto přístrojů, které mají oči všude. Člověk si připadá jako zločinec v nápravném zařízení. Sotva položíte na váhu igelitku, plechový hlas na celý obchod zařve:
Vložte zboží do tašky!"
Když ho tam vložíte, mašina se urazí a zahlásí:
„Neočekávané zboží v tašce. Čekejte na obsluhu.“
Takže tam stojíte, v ruce držíte pytlík s rohlíky, celá fronta za vámi na vás kouká jako na zloděje, co se pokouší propašovat nelegální loupák, a čekáte, až k vám milostivě dorazí slečna s čipem, aby ten krám odsekla a dala vám jasně najevo, že jste prostě nemehlo.
Je to rychlejší nákup? Ani náhodou. Je to nervový kolaps v přímém přenosu.
A korunu tomu všemu nasazuje nákup pečiva. Najít v tom nekonečném digitálním seznamu správný druh housky, když pět z nich vypadá úplně stejně, ale každá má jiný kód, to už vyžaduje doktorát z jaderné fyziky a prověrku z NASA.
Nekupuji si věci proto, abych u toho musela pracovat. Chci přijít, vyložit zboží na pás, zaplatit a odejít. Chci ten komfort, za který si v těch šílených cenách potravin sakra královsky připlácím.
Chápu, že řetězce tímhle způsobem brutálně šetří na mzdách zaměstnanců. Ale odmítám jim v tomhle byznysu dělat užitečného idiota. Dokud mi za pípání vlastního nákupu nedají zaměstnaneckou slevu, stravenky a pracovní oděv, klidně nechám plný košík u regálů a odejdu. Pro jednou hlady neumřu.
Já jsem zákazník!
A zákazník má být obsloužen, ne zaměstnán. Já jsem ten, kdo si vybere, v kterém obchodě příště nakoupí!
A jak to máte vy?
