Bitva o Donbas: Jedno z největších vítězství Wehrmachtu se změnilo ve strategickou porážku

Průmyslové srdce Sovětského svazu

Když 22. června 1941 zahájilo nacistické Německo operaci Barbarossa, nebylo cílem pouze zničit Rudou armádu. Hitler chtěl ovládnout také hospodářské centrum Sovětského svazu. Mezi nejcennější oblasti patřil právě Donbas – rozsáhlý průmyslový region na východě dnešní Ukrajiny.

Před válkou zde fungovaly stovky uhelných dolů, hutí, koksoven a strojírenských podniků. Donbas produkoval přibližně dvě třetiny sovětského uhlí a významnou část oceli. Právě zde vznikaly suroviny nezbytné pro výrobu tanků, děl, lokomotiv i munice. Hitler byl přesvědčen, že obsazením Donbasu zasadí sovětské ekonomice smrtící úder.

Situace před bitvou

Po drtivém vítězství u Kyjeva v září 1941, kde Němci obklíčili a zajali více než 600 000 sovětských vojáků, se otevřela cesta na východní Ukrajinu. Vrchní velení Wehrmachtu proto nařídilo Skupině armád Jih pod velením polního maršála Gerda von Rundstedta zahájit útok na Donbas.

Na sovětské straně panovala složitá situace. Rudá armáda utrpěla během léta obrovské ztráty a ustupovala téměř na celé frontě. Stalin však odmítl průmyslový region opustit bez boje. Současně s budováním obranných postavení proto vydal rozkaz k rozsáhlé evakuaci továren na Ural, do Kazachstánu a na Sibiř.

Během několika týdnů byly demontovány celé výrobní linky, nakládány na tisíce železničních vagónů a odváženy stovky kilometrů na východ. Co nebylo možné odvézt, mělo být zničeno.

Síly proti sobě

Německý útok vedla Skupina armád Jih. Hlavní údernou sílu představovala 1. tanková armáda generála Ewalda von Kleista, podporovaná 17. armádou generála Carla-Heinricha von Stülpnagela a částmi 6. armády polního maršála Waltera von Reichenaua. Jižní křídlo podporovaly rumunské jednotky.

Do operace bylo nasazeno více než půl milionu vojáků, přes 600 tanků a přibližně tisíc letadel Luftwaffe.

Obranu Donbasu zajišťoval Jihozápadní a Jižní front. Mezi hlavní sovětské velitele patřili maršál Semjon Buďonnyj, generálplukovník Jakov Čerevičenko a později také Rodion Malinovskij. Sověti disponovali přibližně 700 000 vojáky, několika stovkami tanků a více než tisícovkou děl. Mnoho jednotek však bylo neúplných a oslabených předchozími porážkami.

Wehrmacht postupoval rychle

Na konci září 1941 zahájily německé tankové divize ofenzivu. Stejně jako během předchozích operací využíval Wehrmacht kombinaci rychlých tankových průlomů, motorizované pěchoty a absolutní převahy Luftwaffe.

Sovětská obrana se na mnoha místech zhroutila během několika dnů. Německé jednotky postupně obsazovaly Dněpropetrovsk, Mariupol, Horlivku, Makijivku i Stalino, dnešní Doněck. Mnoho sovětských útvarů skončilo v obklíčení, jiné ustupovaly stále hlouběji na východ.

Přesto nešlo o snadné vítězství. Sověti bojovali tvrdě především proto, aby získali čas pro evakuaci průmyslu. Při ústupu ničili doly, elektrárny, mosty, železniční tratě i celé továrny. Němci často vstupovali do měst, kde už nezůstalo téměř nic, co by mohli využít.

Dobytí Stalina

Dne 20. října 1941 vstoupily jednotky Wehrmachtu do města Stalino, dnešního Doněcku. Pro Hitlera šlo o významné propagandistické vítězství. Donbas byl prakticky celý pod německou kontrolou. Jenže očekávané hospodářské přínosy se nedostavily.

Z více než stovky velkých průmyslových podniků byla většina zničena nebo zbavena strojního vybavení. Obnova výroby pod německou správou postupovala velmi pomalu a nikdy nedosáhla ani zlomku předválečné úrovně.

Vítězství, které Německo draze zaplatilo

Z vojenského hlediska představovalo dobytí Donbasu jeden z největších úspěchů Wehrmachtu v roce 1941. Německá armáda ovládla téměř celý průmyslový region a připravila Sovětský svaz o rozsáhlé území. Strategicky ale situace vypadala jinak.

Sovětská evakuace patřila k největším logistickým operacím celé druhé světové války. Na Ural, do Kazachstánu a na Sibiř bylo přesunuto více než 1 500 velkých průmyslových podniků z různých částí Sovětského svazu, včetně mnoha závodů z Donbasu. Právě tyto továrny začaly už během roku 1942 znovu vyrábět tanky T-34, letadla, děla i munici.

Hitler tak sice získal území, ale nezískal průmysl, kvůli kterému o něj usiloval.

Ztráty

Přesný počet obětí není znám. Historici odhadují, že Rudá armáda během bojů o Donbas přišla o více než 200 000 vojáků – padlých, raněných i zajatých. Wehrmacht a jeho spojenci utrpěli ztráty v řádu několika desítek tisíc mužů.

Vedle lidských obětí však byly obrovské i hospodářské škody. Desítky měst, dolů a továren byly zničeny natolik, že jejich obnova trvala ještě dlouhá léta po válce.

Dopad na další průběh války

Dobytí Donbasu odhalilo jednu ze zásadních slabin německé strategie. Hitler předpokládal, že obsazené sovětské oblasti okamžitě začnou pracovat pro německou válečnou ekonomiku. Místo funkčních továren však Wehrmacht získával vypálené závody a prázdné haly.

Zatímco Němci marně obnovovali výrobu, Sovětský svaz rozjížděl průmysl hluboko ve vnitrozemí. Právě továrny evakuované z Donbasu později vyráběly techniku, která sehrála klíčovou roli u Stalingradu, Kurska i během závěrečného postupu Rudé armády až do Berlína.

Po porážce Němců u Kurska zahájila Rudá armáda v srpnu 1943 Donbaskou strategickou ofenzivu. Wehrmacht už nedokázal oblast udržet a během několika týdnů se z Donbasu stáhl.

Vítězství, které nic nevyřešilo

Bitva o Donbas dnes stojí ve stínu Kyjeva, Moskvy nebo Stalingradu. Přesto patřila k nejdůležitějším operacím prvního roku války na východní frontě.

Wehrmacht zde dosáhl jednoho ze svých největších operačních vítězství. Obsadil území, které mělo představovat motor německé válečné ekonomiky. Jenže Sověti mu nenechali téměř nic. Stroje odvezli, doly zaplavili, továrny vyhodili do povětří a výrobu obnovili stovky kilometrů od fronty.

Hitler tak získal Donbas, ale nedostal to, co od něj očekával. Právě proto se jedno z největších vítězství Wehrmachtu postupně změnilo ve strategickou porážku – a v další důkaz, že Sovětský svaz nebude možné porazit jen obsazováním jeho území.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje