Článek
František Josef I. patří k nejrozporuplnějším postavám českého historického vědomí. Vládce, který stál v čele habsburské monarchie téměř sedm desetiletí, je dodnes často líčen jako symbol „žaláře národů“. Odpovídá ale tento obraz skutečné povaze jeho vlády, nebo spíše pozdějšímu zjednodušení dějin?
Původ pojmu „žalář národů“
Samotný pojem se začal výrazně prosazovat až v druhé polovině 19. století a zejména po roce 1918. Nově vzniklé národní státy potřebovaly legitimizovat svůj vznik a obraz monarchie jako represivního impéria se k tomu výborně hodil. V českém prostředí byl tento výklad posílen prvorepublikovou politikou i školním dějepisem.
Historici se však shodují, že tento obraz byl silně zjednodušený a účelový.
Autoritářský stát? Ano. Výjimečně represivní? Ne.
František Josef I. byl konzervativní panovník, který po revolučním roce 1848 odmítal liberalismus i radikální nacionalismus. Období tzv. bachovského neoabsolutismu znamenalo:
- cenzuru tisku
- omezení politické reprezentace
- silnou roli policie a byrokracie
To vše je neoddiskutovatelné. Zároveň je ale nutné dodat, že Rakousko nebylo v tomto ohledu výjimkou. Ve stejné době:
- v Rusku vládla neomezená autokracie
- v Prusku dominoval militarismus a omezený parlamentarismus
- v Osmanské říši byly menšiny potlačovány násilím
Rakouská monarchie se naopak od 60. let 19. století postupně liberalizovala.
Právě zde se začíná rozcházet historický mýtus s konkrétní realitou.
Monarchie jako prostor národního rozvoje
Po roce 1861 získala říše ústavu, fungoval parlament a po vyrovnání roku 1867 byla v Předlitavsku zaručena:
- svoboda tisku
- spolčovací právo
- jazyková práva národů
- relativně nezávislé soudnictví
Češi mohli zakládat školy, kulturní instituce i politické strany. České národní obrození, rozvoj vědy, literatury i průmyslu probíhaly uvnitř habsburského státu, nikoli navzdory němu.
František Josef I. ve vojenské uniformě, kolem roku 1865
Jak upozorňuje historik Pieter M. Judson, monarchie nebyla nástrojem germanizace, ale spíše složitým kompromisním systémem, který se snažil udržet rovnováhu mezi mnoha národy.
František Josef I.: despota, nebo správce?
Sám císař nebyl ideologickým utlačovatelem národů. Spíše byl:
- rigidní
- byrokratický
- posedlý stabilitou a pořádkem
Jeho hlavním cílem nebylo potlačení národních identit, ale zabránění rozpadu mnohonárodního státu. Paradoxně právě jeho dlouhá vláda přinesla střední Evropě relativní mír, hospodářský rozvoj a modernizaci infrastruktury i práva.
Proč mýtus přetrval?
Protože je jednoduchý.
Protože sloužil politickému příběhu národního osvobození.
Protože nahrazuje složitou realitu snadno pochopitelným viníkem.
Rakousko-Uhersko nebylo žalářem v moderním smyslu slova. Bylo spíše nedokonalým a přetíženým státem, který nedokázal reagovat na nástup masového nacionalismu 20. století.
Byl tedy František Josef I. „žalářníkem národů“?
Krátká odpověď: ne tak, jak se traduje.
Dlouhá odpověď: byl konzervativním panovníkem své doby, který omezoval politickou moc, ale zároveň umožnil kulturní a národní rozvoj většiny národů říše.
Možná je čas přestat číst dějiny jako obžalobu a začít je chápat jako složitý proces bez jednoduchých viníků.
Zdroje
České zdroje:
- Křen, Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918, Karolinum
- Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence, Mladá fronta
- Galandauer, Jan: František Josef I., Paseka
- Rak, Jiří: Bývali Čechové…, H&H
Zahraniční literatura:
- Judson, Pieter M.: The Habsburg Empire: A New History, Harvard University Press
- Deak, John: Forging a Multinational State, Stanford University Press
- Taylor, A. J. P.: The Habsburg Monarchy 1809–1918, Penguin
