Článek
Na cestě zpět do boje
Po okupaci Československa v březnu 1939 odmítly tisíce českých a slovenských vojáků smířit se s nacistickou okupací. Přes Polsko, Balkán i Blízký východ se postupně dostávali do Francie, která se stala hlavním centrem československého zahraničního odboje.
Dne 15. ledna 1940 zde vznikla 1. československá divize pod velením generála Rudolfa Viesta. Jednotka se však potýkala s nedostatkem výzbroje, techniky i času na výcvik. Mnozí vojáci dostali nové zbraně teprve krátce před odchodem na frontu.
Nikdo tehdy netušil, že budou muset bojovat dříve, než budou skutečně připraveni.
Na frontu v nejhorší možnou chvíli
Dne 10. května 1940 zahájilo Německo útok na Francii, Belgii a Nizozemsko. Wehrmacht prorazil přes Ardeny, obešel Maginotovu linii a během několika týdnů rozvrátil francouzskou obranu.
Když začátkem června padla fronta na řece Sommě a Němci se rychle blížili k Paříži, francouzské velení nasazovalo do bojů každou dostupnou jednotku. Mezi nimi byly i československé pluky.
1. pěší pluk pod velením plukovníka Jana Kratochvíla byl přidělen k 23. francouzské pěší divizi. 2. pěší pluk, kterému velel plukovník Jan Satorie, bojoval v sestavě jiné francouzské divize. Oba pluky dohromady čítaly přibližně pět tisíc vojáků.
První střety u Coulommiers První skutečný boj prodělaly československé jednotky 13. června 1940 u města Coulommiers na řece Marně.
Druhý pěší pluk bránil přechody přes řeku a několik hodin úspěšně odrážel německé útoky. Situace se však rychle změnila ve chvíli, kdy sousední francouzské jednotky ustoupily. Českoslovenští vojáci se náhle ocitli v nebezpečí obklíčení. Plukovník Satorie proto nařídil organizovaný ústup.
Ve stejné době bojoval Kratochvílův pluk na řece Grand Morin. Přestože měl jen omezené množství těžkých zbraní, podařilo se mu zastavit první německé útoky a poté ustoupit bez větších ztrát.
Obrana na Loiře
Po ústupu od Marny dostaly československé jednotky nový rozkaz. Bránit Loiru. Šlo o poslední větší přirozenou překážku, na níž se francouzské velení pokoušelo zastavit Wehrmacht.
První pluk zaujal postavení u města Gien, kde ve dnech 16. a 17. června úspěšně odrážel německé útoky. Druhý pluk bránil prostor u Les Béreuls, kde sváděl těžké obranné boje proti postupujícím německým jednotkám.
Navzdory všeobecnému chaosu ve francouzské armádě si českoslovenští vojáci udrželi disciplínu a plnili své úkoly až do poslední chvíle.
Francie padla
Dne 14. června 1940 vstoupili Němci do Paříže. O osm dní později, 22. června, podepsala Francie příměří s Německem.
Pro československé vojáky to znamenalo obrovský šok. Neprohráli vlastní bitvu. Neutekli z bojiště. Jejich spojenecká armáda prostě přestala existovat.
Ve dnech 22. a 23. června dostaly československé jednotky rozkaz složit zbraně. Směly si ponechat pouze osobní výstroj a omezené množství ručních zbraní. Oba pluky byly soustředěny v Nontronu, kde začal jejich další nelehký osud.
Armáda se začala rozpadat
Po francouzské kapitulaci se československá armáda ocitla v bezvýchodné situaci. Část mobilizovaných vojáků, zejména těch, kteří měli ve Francii rodiny nebo zde dlouhodobě žili, jednotky opustila.
Většina dobrovolníků však odmítla válku vzdát. Dobře věděli, že Německo ještě zdaleka nevyhrálo.
Cesta do Británie
Díky úsilí prezidenta Edvarda Beneše a československé exilové vlády se podařilo vyjednat evakuaci vojáků do Velké Británie.
Přes přístavy Sète, Port-Vendres, Agde a další bylo během několika dnů evakuováno přibližně pět tisíc československých vojáků. Právě oni se stali základem nových československých jednotek ve Velké Británii.
Později vytvořili 1. československou samostatnou obrněnou brigádu, která v letech 1944–1945 obléhala německou posádku v Dunkerku, zatímco stovky československých letců bojovaly v řadách RAF.
Pro mnoho mužů tak porážka Francie neznamenala konec války, ale jen další zastávku na dlouhé cestě za osvobozením vlasti.
Několik dnů bojů, které stojí za připomenutí
Českoslovenští vojáci bojovali na francouzské frontě jen několik dní.
Přesto si vysloužili uznání francouzských velitelů i respekt německého protivníka. Navzdory neúplné výzbroji, nedokončenému výcviku a všeobecnému rozpadu francouzské obrany ustupovali organizovaně a splnili všechny úkoly, které jim byly svěřeny.
Za statečnost bylo 32 československých vojáků vyznamenáno francouzským Válečným křížem (Croix de Guerre) a desítky dalších získaly československá vyznamenání. Ve francouzském tažení padlo přibližně 400 příslušníků československých pozemních jednotek.
Jejich boj u Coulommiers, Gienu a Les Béreuls dnes zůstává méně známou kapitolou druhé světové války. Přesto právě tito muži dokázali, že Československo se nacistickému Německu nepostavilo jen v Británii nebo později u Dunkerku. Bojovalo už v létě 1940 na francouzské půdě – až do chvíle, kdy jejich spojenec kapituloval. A ani tehdy svůj boj nevzdali. Mnozí z nich se o několik týdnů později znovu přihlásili do služby a pokračovali ve válce, která měla trvat ještě dalších pět let.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje
- František Hanzlík – Československá armáda ve Francii 1939–1940
- Eduard Stehlík – Českoslovenští vojáci na západní frontě
- Vojenský historický ústav Praha
- Jiří Plachý – publikace o československém zahraničním odboji
- Ministerstvo obrany ČR – historie československých jednotek ve Francii
- The Czech and Slovak Legion in France (archivní materiály a dobové dokumenty)
