Článek
Atmosféra po válce: spravedlnost, pomsta a strach
Evropa v roce 1945 nebyla místem klidu a usmíření. Byla kontinentem traumatizovaným šesti lety války, okupace, teroru a masového zabíjení. Československo nebylo výjimkou. Mnichov, rozbití republiky, nacistická perzekuce, popravy, koncentrační tábory i totální nasazení vytvořily atmosféru hluboké nenávisti a strachu z budoucnosti.
Německé obyvatelstvo především sudetští Němci bylo vnímáno jako kolektivní viník. Ne proto, že by všichni byli nacisté, ale proto, že právě z jejich prostředí vzešla masová podpora rozbití Československa v roce 1938. Poválečná společnost hledala jistotu, že se podobná situace už nikdy nebude opakovat.
Proč k odsunu vůbec došlo
Odsun nebyl spontánním výmyslem poválečných emocí. Československý exil v čele s Edvardem Benešem jej prosazoval už během války. Hlavní argument byl bezpečnostní: mnohonárodnostní stát se v meziválečném období ukázal jako zranitelný.
Hitlerova návštěva a oslavy připojení Sudet 1938
Spojenecké mocnosti – USA, Velká Británie a Sovětský svaz s odsunem souhlasily na konferenci v Postupimi v létě 1945. Cílem bylo vytvořit etnicky stabilnější střední Evropu a předejít budoucím konfliktům. Odsun měl být „spořádaný a humánní“. Realita byla složitější.
Divoký odsun: chaos a násilí
Ještě před zahájením organizovaného odsunu proběhla fáze tzv. divokého odsunu. V atmosféře euforie z osvobození, chaosu a absence pevné moci docházelo k excesům, svévolnému násilí, lynčům a vyhánění.
Snímek dokumentující deportaci a odsuny německého obyvatelstva po roce 1945
Tyto události si vyžádaly tisíce obětí a zůstávají temnou kapitolou českých dějin. Nelze je omlouvat, ale lze je pochopit v kontextu společnosti, která vyšla z války brutálně poznamenaná.
Organizovaný odsun: řád místo chaosu
Od roku 1946 probíhal již organizovaný odsun pod dohledem státních orgánů a spojeneckých komisí. Přibližně tři miliony Němců byly přesunuty především do americké a sovětské okupační zóny v Německu.
Proces byl administrativně zvládnutý, ale stále tvrdý. Lidé přicházeli o domovy, majetek i vazby na krajinu, ve které jejich rodiny často žily po staletí.
Zapomenutí antifašisté a lidé bez důkazů
Z odsunu však nebyli vyňati pouze bývalí příznivci nacismu. Mezi vyhnanými se ocitli také tisíce německých antifašistů, sociálních demokratů, komunistů, křesťanských odpůrců režimu i lidí, kteří se během války zapojili do odboje nebo aktivně pomáhali pronásledovaným.
Právě tito lidé se ocitli v mimořádně tragické situaci. Většinu své protinacistické činnosti museli vykonávat v naprostém utajení bez svědků, bez dokumentů, často i bez vědomí vlastních sousedů. To, co je za okupace chránilo před gestapem, se po válce stalo jejich prokletím. Nebylo jak svou činnost doložit.
Etnografická mapa Sudet z roku 1919 – region s převážně německým obyvatelstvem v Československu před rokem 1938.
Poválečné prověřování bylo rychlé, administrativní a často založené na národnostním klíči. Kdo byl evidován jako Němec, byl považován za kolektivně odpovědného. Individuální příběhy, motivace a skutky se do tohoto systému nevešly.
Řada antifašistů tak byla odsunuta spolu s těmi, proti nimž celý život bojovala. Někteří z nich skončili v poválečném Německu jako lidé bez domova, bez uznání a bez státu, který by jejich oběť ocenil.
Morální dilema bez jednoduché odpovědi
Byl odsun spravedlivý?
Z hlediska tehdejší bezpečnostní a politické logiky ano.
Z hlediska individuální spravedlnosti nikoli.
Postihl viníky i nevinné. Přinesl stabilitu, ale také nové křivdy. Odsun nebyl triumfem spravedlnosti, ale řešením, které mělo zabránit ještě větším konfliktům.
Jak se o odsunu mluvilo a nemluvilo
Za komunismu byl odsun prezentován jako definitivní vítězství nad „německým revanšismem“. O utrpení civilistů, o antifašistech ani o poválečných excesech se mlčelo.
Po roce 1989 se diskuse otevřela, ale často sklouzávala k opačnému extrému. K moralizování bez historického kontextu. Pravda je složitější než politická hesla.
Tragédie bez vítězů
Odsun sudetských Němců nebyl ani čistým zločinem, ani spravedlivou odplatou. Byl důsledkem války, nacionalismu a zhroucení starého evropského řádu.
Jeho pochopení neznamená relativizaci nacistických zločinů. Znamená pouze ochotu vidět dějiny v celé jejich složitosti.
Přibližně 250 000 sudetských Němců padlo v uniformách třetí říše. Nebyl už i tento fakt sám o sobě dostatečným trestem?
Zdroje a literatura
České zdroje
• Křen, Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918, Karolinum
• Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947, Academia
• Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem, Prostor
Zahraniční literatura
• Judson, Pieter M.: The Habsburg Empire: A New History
• Glassheim, Eagle: Cleansing the Czechoslovak Borderlands, Cornell University Press
