Článek
Američané stříleli na Francouze
Operace Torch začala 8. listopadu 1942. Pro Američany šlo o první velkou invazi proti silám Osy během druhé světové války. Jenže nešlo o klasické vylodění proti Němcům.
Americké a britské jednotky totiž přistály na území ovládaném režimem Vichy France, který formálně spolupracoval s Hitlerem. Mnozí američtí vojáci tehdy nechápali, proč mají bojovat proti Francouzům. Přesto se právě to stalo.
Spojenecké lodě se objevily u pobřeží Maroka a Alžírska. Velitelé doufali, že vichistické jednotky nebudou klást odpor. Jenže část francouzských důstojníků zůstala věrná režimu maršála Pétaina.
U Casablanky, Oranu i Alžíru vypukly boje. Francouzské pobřežní baterie střílely na americké lodě, francouzská letadla útočila na vyloďovací síly a několik dní se bojovalo mezi bývalými spojenci. V některých místech museli Američané dobývat francouzská opevnění doslova metr po metru.
Nakonec však převážila spojenecká materiální i početní převaha. Po několika dnech bojů vichistické velení kapitulovalo a severní Afrika se otevřela spojeneckým armádám.
Hitler reaguje: Tunisko musí vydržet
Němci pochopili nebezpečí okamžitě.
Po britském vítězství u druhé bitvy u El Alameinu postupovala britská 8. armáda od východu a po Operaci Torch se Američané a Britové blížili od západu. Hrozilo, že budou německé a italské síly v Africe odříznuty. Hitler proto urychleně poslal do Tuniska posily.
Během několika týdnů sem proudily tanky, letadla i tisíce vojáků. Z původně rychlé spojenecké operace se stala dlouhá a krvavá kampaň.
Síly, které proti sobě stály
Na straně Spojenců bojovalo postupně více než 800 000 vojáků. Hlavní sílu tvořila britská 8. armáda maršála Bernarda Montgomeryho, americké jednotky pod velením Dwighta Eisenhowera a George Pattona a také síly Svobodné Francie.
Bernard Montgomery
Proti nim stálo přibližně 300 000 německých a italských vojáků. Patřily mezi ně zbytky slavného Afrikakorpsu, německá 5. tanková armáda i několik elitních obrněných jednotek Wehrmachtu.
Mezi hlavní velitele Osy patřili Erwin Rommel, Hans-Jürgen von Arnim a italský maršál Giovanni Messe.
Kasserinský průsmyk: tvrdá lekce pro Američany
V únoru 1943 přišel německý protiútok. Zkušené německé jednotky udeřily v oblasti Kasserinského průsmyku a narazily na nezkušené americké síly. Výsledkem byla jedna z největších porážek americké armády během celé války.
Američané utrpěli těžké ztráty a Němci ukázali, že Afrika ještě zdaleka není rozhodnutá. Právě tato porážka však vedla k zásadním změnám. Americké velení upravilo taktiku, organizaci i systém velení a armáda se velmi rychle učila z vlastních chyb.
Válečné zločiny a temná stránka tažení
Severoafrická válka bývá někdy vykreslována jako „rytířská“. Realita však byla složitější. Německé jednotky v Tunisku se podílely na perzekuci místních Židů. Docházelo k nuceným pracím, zabavování majetku a represím proti židovským komunitám.
Také vichistické úřady provozovaly internační a pracovní tábory. Po spojeneckém vylodění navíc část francouzských kolaborantů pokračovala v boji po boku Němců.
Na obou stranách se objevovaly případy poprav zajatců a tvrdého zacházení s válečnými zajatci. Rozsah násilí sice nebyl srovnatelný s východní frontou, ale ani severní Afrika nebyla válkou bez zločinů.
Konec Afrikakorpsu
Na jaře 1943 se kruh definitivně uzavřel. Spojenecké letectvo a námořnictvo prakticky odřízly Tunisko od Evropy. Němcům i Italům docházelo palivo, munice, náhradní díly i potraviny. Rommel byl ještě před konečnou katastrofou odvolán do Německa. Závěrečnou obranu vedl generál Hans-Jürgen von Arnim.
V květnu padly Tunis i Bizerta. Zbytky německých a italských armád byly zahnány k moři. Dne 13. května 1943 severoafrické tažení definitivně skončilo.
Větší šok, než si dnes uvědomujeme
Výsledek byl pro Osu katastrofální. Do zajetí padlo přibližně 250 000 německých a italských vojáků, včetně desítek generálů. Číslo bylo srovnatelné s katastrofou Wehrmachtu u Stalingradu.
Osa přišla o celou severoafrickou armádu. Spojenci během kampaně ztratili přibližně 70 000 mrtvých, raněných a nezvěstných. Celkové ztráty Osy přesáhly 300 000 mužů včetně zajatců. Afrikakorps přestal existovat.
Poslední bitva o Afriku
Tuniské tažení bývá často zastíněno El Alameinem nebo Rommelovými legendárními útoky v poušti. Ve skutečnosti však právě zde skončila válka v severní Africe.
Začala americkým vyloděním proti Francouzům, pokračovala tvrdými boji proti Němcům a Italům a skončila jednou z největších kapitulací celé druhé světové války. Když 13. května 1943 utichly zbraně v Tunisku, nebyl to jen konec africké kampaně. Byl to začátek cesty Spojenců do samotného srdce Evropy.
Zajímavosti
Mnoho amerických vojáků při Operaci Torch nechápalo, proč bojují proti Francouzům, kteří byli ještě nedávno spojenci. Po pádu Tuniska se Středozemní moře stalo prakticky spojeneckým jezerem.
Vítězství v Tunisku otevřelo cestu k invazi na Sicílii v červenci 1943 a následnému pádu Mussoliniho režimu. Počet zajatců Osy v Tunisku byl srovnatelný s německou katastrofou u Stalingradu.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje a literatura
Rick Atkinson – An Army at Dawn: The War in North Africa, 1942–1943
Henry Holt and Company, 2002
ISBN: 978-0805062885
Antony Beevor – The Second World War
Little, Brown and Company, 2012
ISBN: 978-0316023740
Williamson Murray, Allan R. Millett – A War To Be Won: Fighting the Second World War
Belknap Press, 2000
ISBN: 978-0674006805
Martin Blumenson – Kasserine Pass
Houghton Mifflin, 1967
ISBN: 978-0395085738
George F. Howe – Northwest Africa: Seizing the Initiative in the West
U.S. Army Center of Military History, 1957
Imperial War Museums – The Tunisia Campaign
Encyclopaedia Britannica – Tunisian Campaign
The National WWII Museum – Operation Torch and the North African Campaign
Wikipedie: Tunisian Campaign, Operation Torch, Battle of Kasserine Pass, Afrika Korps, Hans-Jürgen von Arnim, Bernard Montgomery
