Říjen 1918: Rodilo se Československo, ale válka neskončila. Německo hladovělo a Češi stále bojovali

Nový stát se rodil uprostřed světové války

Když 28. října 1918 převzal Národní výbor v Praze moc a vyhlásil samostatný československý stát, první světová válka ještě neskončila. Na západní frontě postupovaly spojenecké armády, v severní Itálii se rakousko-uherská vojska ocitala v katastrofální situaci a na východě pokračoval rozklad někdejšího ruského impéria. Miliony vojáků stále zůstávaly ve zbrani.

Pražské události byly vyvrcholením několikaletého úsilí domácího a zahraničního odboje. Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik prosazovali samostatnost u dohodových mocností, zatímco domácí politici postupně opouštěli představu zachování habsburské monarchie. V říjnu 1918 už bylo zřejmé, že se starý řád hroutí.

Přesto nešlo o okamžik, kdy by se všude přestalo bojovat. Vyhlášení Československa nebylo příměřím pro Evropu. Německo kapitulovalo až 11. listopadu a na dalších místech pokračovaly ozbrojené konflikty i po tomto datu.

Nová republika navíc přebírala zemi vyčerpanou čtyřmi roky války. Chyběly potraviny, průmysl byl podřízen válečným potřebám a železniční doprava i zásobování fungovaly pod značným tlakem. Svoboda přicházela v okamžiku, kdy obyvatelé potřebovali především chléb, uhlí a návrat svých blízkých z fronty.

Německo se ocitlo na pokraji vyčerpání

Na začátku roku 1918 německé velení ještě věřilo, že může válku rozhodnout ve svůj prospěch. Po vystoupení Ruska z konfliktu získalo možnost přesunout část jednotek na západ. Generálové Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff vsadili na sérii mohutných jarních ofenziv, které měly porazit britské a francouzské armády dříve, než se americké síly naplno zapojí do bojů.

Německé útoky přinesly územní zisky a spojenecké armády se dostaly do vážného nebezpečí. Rozhodující vítězství však nepřišlo. Útočníci utrpěli těžké ztráty, nejlepší jednotky se vyčerpávaly a zásobování stále obtížněji drželo krok s postupujícími vojáky. Američané mezitím posilovali spojence čerstvými muži a materiálem.

V létě se iniciativa obrátila. Od 8. srpna zahájili Spojenci u Amiensu rozsáhlý útok, který německé velení šokoval. Následovala série koordinovaných ofenziv známá jako Sto dní, při níž britské, francouzské, americké a další jednotky postupně zatlačovaly Němce zpět. Na konci září a v říjnu se spojenecký tlak stupňoval a německá obrana ustupovala směrem k hranicím.

Armáda však nebyla jediným problémem Německa. Britská námořní blokáda výrazně omezovala dovoz potravin a surovin. Nedostatek hnojiv, pracovníků a dopravních kapacit spolu se špatnými sklizněmi snižoval domácí produkci. Přídělový systém nedokázal zajistit dostatek jídla a na černém trhu byly ceny pro chudší obyvatele nedostupné.

Nejhorší období, známé jako „tuřínová zima“, přišlo už v letech 1916–1917. Na podzim 1918 však krize zdaleka neskončila. Obyvatelstvo bylo podvyživené, průmysloví dělníci stávkovali a odpor vůči válce rostl. Historické odhady připisují podvýživě a jejím následkům během války stovky tisíc úmrtí německých civilistů.

Německo tedy nebylo doslova bez jídla v každé oblasti, ale jeho zásobovací systém byl těžce rozvrácený. Vojenská porážka se spojila s hospodářským vyčerpáním a politickou krizí. Na konci října už císařství nemělo reálnou cestu k vítězství.

Rakousko-Uhersko se rozpadalo zevnitř

Ještě složitější byla situace v habsburské monarchii. Její armáda bojovala na několika frontách a celé hospodářství bylo po čtyřech letech konfliktu vyčerpané. Zásobování potravinami se zhoršovalo, města trpěla nedostatkem a průmysl postrádal suroviny. V českých zemích se k tomu přidávaly příděly, frontové ztráty a rostoucí nedůvěra vůči Vídni.

Monarchie byla navíc mnohonárodnostním státem, jehož jednotlivé národy stále hlasitěji požadovaly vlastní politickou budoucnost. Na konci války už nešlo pouze o vojenskou porážku. Rozpadala se autorita ústřední vlády a jednotlivé národní reprezentace začínaly přebírat moc.

Dne 16. října vydal císař Karel manifest slibující přeměnu rakouské části monarchie ve federální stát. Přišel však příliš pozdě a české politické představitele nepřesvědčil. Dne 28. října dorazila do Prahy zpráva o nótě ministra zahraničí Andrássyho, která byla vnímána jako přijetí podmínek amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. V ulicích se začaly šířit zprávy o konci války a lidé vyšli slavit.

Národní výbor převzal důležité úřady a vyhlásil samostatnost. Vznik republiky však neznamenal, že byla automaticky vyřešena otázka hranic, zásobování nebo kontroly nad všemi územími. V dalších měsících musel nový stát svou autoritu teprve prosazovat.

Na frontách se stále umíralo

Zatímco v Praze lidé slavili vznik republiky, na západní frontě se bojovalo o poslední německé obranné linie. Spojenecké armády překonávaly opevnění, útočily na železniční uzly a nutily německé jednotky k ústupu. Německý voják už často věděl, že válka je ztracená, ale to neznamenalo, že se fronta okamžitě rozpadla. Některé jednotky stále kladly tvrdý odpor a útoky si vyžadovaly další tisíce mrtvých a raněných.

V Itálii zahájila italská armáda 24. října rozhodující ofenzivu u Vittoria Veneta. Rakousko-uherská armáda byla oslabená nedostatkem zásob, únavou a národnostními rozpory. Po počátečních bojích se její obrana rozpadala a ústup se změnil v chaos. Příměří ve Villa Giusti bylo podepsáno 3. listopadu a vstoupilo v platnost následující den.

Na Balkáně už bylo rozhodnuto dříve. Bulharsko uzavřelo příměří 29. září, čímž se pro Centrální mocnosti otevřela vážná strategická krize. Osmanská říše podepsala příměří 30. října. Rakousko-Uhersko následovalo v listopadu a Německo jako poslední z hlavních centrálních mocností.

Na konci října se tedy válka v Evropě chýlila ke konci, ale ještě nebyla ukončena. Vojáci umírali v posledních útocích, zatímco diplomaté jednali o podmínkách příměří. Pro mnohé z nich přišel konec války o několik dní později, než by si dokázali představit.

Češi bojovali na obou stranách

Česká zkušenost s první světovou válkou byla mimořádně složitá. Statisíce Čechů narukovaly do rakousko-uherské armády a bojovaly v uniformě státu, jehož rozpad nakonec umožnil vznik Československa. Někteří se cítili loajální k monarchii, jiní chtěli především přežít a další se postupně přikláněli k myšlence samostatnosti.

Čeští vojáci sloužili na ruské, italské, srbské i dalších frontách. Část padla do zajetí a přidala se k československým legiím. Ty vznikaly v Rusku, Francii a Itálii jako vojenská síla zahraničního odboje. Jejich existence měla nejen vojenský, ale i diplomatický význam: dokazovala dohodovým mocnostem, že Češi a Slováci jsou připraveni bojovat za vlastní stát.

Legionáři v Rusku prošli po bolševické revoluci dramatickým vývojem. Když se jejich plánovaný přesun na západ změnil v konflikt se sovětskou mocí, ovládli v roce 1918 důležité úseky Transsibiřské magistrály a zapojili se do bojů v ruské občanské válce. V té době tak bojovali tisíce kilometrů od země, která se právě chystala vyhlásit nezávislost.

Ve Francii a Itálii se československé jednotky zapojovaly přímo do bojů proti Centrálním mocnostem. V Itálii se legionáři účastnili bojů na Piavě a v září 1918 se vyznamenali při střetu u Doss Alta. Jejich vojenská činnost posilovala argument, že nový stát nebude pouze výsledkem diplomatických jednání, ale také úsilí lidí, kteří za něj riskovali život.

Na konci října proto existovaly dvě české válečné zkušenosti. Jedna patřila vojákům, kteří stále sloužili v rakousko-uherské armádě a čekali na konec bojů. Druhá legionářům, kteří bojovali za samostatnost v uniformách dohodových mocností. Obě skupiny spojovala skutečnost, že válka zasáhla jejich životy a osud českých zemí rozhodovala daleko za jejich domovem.

Konec války nepřinesl okamžitý klid

Dne 11. listopadu 1918 vstoupilo v platnost příměří mezi Německem a Spojenci. Na západní frontě utichly boje, ale Evropa zůstávala v pohybu. Vojáci se vraceli domů, hranice se měnily a nové státy se snažily získat kontrolu nad územím, které považovaly za své.

Československo muselo řešit zásobování, návrat vojáků, demobilizaci i spory o hranice. V některých regionech se napětí rychle změnilo v ozbrojený konflikt. Na Těšínsku se v lednu 1919 střetly československé a polské jednotky, zatímco na Slovensku se nový stát musel vypořádat s maďarskými vojenskými ambicemi.

Vznik republiky byl historickým vítězstvím českého a slovenského národního hnutí, nikoli však okamžitým návratem k normálnímu životu. Země zdědila rozvrácené hospodářství, nedostatek potravin a společnost poznamenanou miliony válečných zkušeností.

Když se 28. října 1918 v Praze slavila samostatnost, evropská válka ještě neskončila. Německo hladovělo a ustupovalo, Rakousko-Uhersko se rozpadalo a čeští vojáci zůstávali na frontách i v zajetí. Nový stát se rodil ve chvíli, kdy starý svět ještě umíral.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje