Škodovka: Plzeňská děla, která děsila Evropu. Za první světové války patřila ke světové špičce

Plzeňská zbrojovka mezi evropskými velmocemi

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, málokdo mohl tušit, jak zásadní roli sehraje těžké dělostřelectvo. Pěchota narážela na kulomety, zákopy a opevněné pozice, které nebylo možné snadno dobýt čelním útokem. Armády proto potřebovaly zbraně schopné ničit pevnosti, pancéřové věže a další odolné části obranných systémů.

Významné místo v tomto vývoji zaujímaly Škodovy závody v Plzni. Z původně strojírenského podniku vyrostl jeden z nejvýznamnějších zbrojních výrobců habsburské monarchie. Plzeňská továrna dokázala vyrábět těžká děla, jejich lafety i další technicky náročné součásti, které vyžadovaly mimořádně přesné zpracování a kvalitní materiály.

Jedním z nejznámějších výrobků se stal 30,5cm moždíř vzor 1911, označovaný jako Škoda M.11. Rakousko-uherská armáda jej potřebovala především k ničení moderních pevností, jejichž betonové konstrukce a pancéřové prvky představovaly pro běžné polní dělostřelectvo značnou překážku.

Moždíř nebyl jen dalším velkým dělem. Jeho konstrukce spojovala mimořádnou ničivou sílu s možností přepravy, která byla u zbraně této velikosti na svou dobu pozoruhodná.

Moždíř, který dokázal ničit pevnosti

Technické parametry Škody M.11 a M.16 se lišily podle konkrétní varianty a použité munice.

Škoda M.11 používala munici ráže 305 milimetrů. Těžší granáty vážily přibližně 385 kilogramů. Při zásahu pevnostního objektu mohly způsobit rozsáhlé škody a vážně poškodit konstrukce, které měly odolávat běžnému dělostřeleckému bombardování.

Základní verze měla dostřel přibližně 9,6 kilometru; podle použitého granátu a podmínek se uvádí také vyšší maximální hodnota. Nebyla určena k rychlé palbě na pohyblivé cíle. Jejím úkolem bylo soustředěnou palbou rozbíjet opevněné pozice a vytvářet podmínky pro postup pěchoty.

Zásadní konstrukční problém představovala přeprava. Celá zbraň vážila v bojovém postavení více než 20 tun a nebylo možné ji jednoduše přetáhnout na bojiště jako lehký polní kanón.

Škodováčtí konstruktéři proto navrhli přepravu v několika částech, zejména hlavně, lafety a základny. Jednotlivé díly převážely těžké automobilové tahače. Na místě se zbraň sestavila do palebné polohy, což bylo oproti některým starším systémům výrazné zlepšení.

Právě kombinace ničivého účinku a relativně dobře řešené přepravy pomohla plzeňskému moždíři získat významné postavení mezi těžkými obléhacími zbraněmi první světové války.

Německá armáda sáhla po zbraních z Plzně

Kvality škodováckých moždířů nezůstaly omezeny pouze na rakousko-uherskou armádu. Německo potřebovalo také účinné prostředky k překonávání moderních pevnostních systémů a na začátku války si vyžádalo rakousko-uherské moždíře pro operace na západní frontě.

V Belgii čelily německé jednotky soustavě pevností, která měla zpomalit postup invazních vojsk. Při obléhacích operacích u Namuru a Antverp se vedle německých těžkých děl uplatnily také rakousko-uherské moždíře ráže 305 milimetrů.

Nebyly jedinou zbraní, která rozhodovala o výsledku obléhání. Německé jednotky disponovaly i vlastními těžkými děly a proslulým 420mm moždířem M-Gerät, známým pod přezdívkou Tlustá Berta. Plzeňské zbraně však představovaly důležitou součást obléhacího dělostřelectva.

Dobové zkušenosti ukázaly, že ani silné pevnostní systémy nemohou dlouhodobě odolávat soustředěné palbě těžkých děl, pokud se útočníkům podaří zasáhnout jejich citlivé části. Betonové objekty, pancéřové kopule i obranná postavení se tak dostávaly pod tlak, který běžné polní kanóny nedokázaly vyvinout ve stejné míře.

Škodovy závody tím prokázaly, že dokážou vyrábět zbraně využitelné i mimo vlastní armádu. Jejich konstrukce se staly součástí širšího vývoje těžkého dělostřelectva, který za první světové války zásadně změnil způsob dobývání opevněných pozic.

M.16: větší dostřel a modernější konstrukce

Válečné zkušenosti přinášely nové požadavky. Dělostřelecké baterie potřebovaly zasahovat cíle z větší vzdálenosti a zároveň se lépe přizpůsobovat měnící se situaci na bojišti. Proto se plzeňský moždíř dočkal dalších úprav.

Jednou z důležitých meziverzí byl M.11/16, který umožňoval otáčení v celém kruhu. Následovala varianta M.16 s delší hlavní a upravenou konstrukcí. Ta dosahovala dostřelu přibližně 12,3 kilometru.

Zvětšení dostřelu mělo značný význam. Dělostřelecká baterie mohla ostřelovat nepřátelské postavení z větší vzdálenosti a lépe se vyhýbat přímému ohrožení.

Současně však bylo nutné počítat s velkou hmotností zbraně, náročnou přepravou a poměrně pomalou rychlostí palby.

M.16 tak nebyl pouhou kosmetickou úpravou původního moždíře. Představoval další krok ve vývoji těžkého dělostřelectva, které se muselo přizpůsobovat rostoucí síle opevnění i změnám na bojišti.

Výroba těchto zbraní byla náročná na materiál, přesné obrábění a kvalifikovanou práci. Škodovy závody však dokázaly vyrábět celé série těžkých moždířů a pokračovaly v dokončování některých kusů i po skončení války.

Škoda nevyráběla jen obléhací děla

Význam plzeňské zbrojovky se neomezoval na pozemní dělostřelectvo. Škodovy závody vyráběly také námořní kanóny pro rakousko-uherské válečné loďstvo.

Významným příkladem byl 30,5cm námořní kanón Škoda K10, který tvořil hlavní výzbroj bitevních lodí třídy Tegetthoff. Tyto dreadnoughty patřily k nejmodernějším a nejvýznamnějším jednotkám rakousko-uherského námořnictva.

Kanón používal granáty o hmotnosti přibližně 450 kilogramů a při odpovídajícím náměru dosahoval dostřelu kolem 22 kilometrů. Na rozdíl od pozemního moždíře byl určen především k boji proti nepřátelským válečným lodím a k působení na námořní bojiště.

Rozdíl mezi oběma zbraněmi byl značný. Moždíř M.11 byl konstruován pro strmou dráhu letu a ničení opevnění, zatímco námořní K10 musel splňovat jiné požadavky na rychlost střely, balistiku i použití na pohybující se lodi.

Obě konstrukce však spojovala potřeba přesného zpracování, pevné hlavně a spolehlivého mechanismu, který musel zvládat obrovské síly vznikající při výstřelu.

Výroba těžkých námořních děl vyžadovala vyspělou metalurgii, rozsáhlé strojírenské zázemí a vysokou úroveň technických znalostí. Skutečnost, že Škoda dokázala dodávat jak obléhací moždíře, tak námořní kanóny velkých ráží, vypovídá o rozsahu jejích schopností.

Byla Škoda nejlepší?

Při hodnocení těžkých děl první světové války záleží na tom, co vlastně porovnáváme. Pokud bychom sledovali pouze ráži, německá Tlustá Berta se svými 420 milimetry měla navrch. Samotný průměr hlavně ale nevypovídá o celkové kvalitě zbraně.

Důležitý byl dostřel, účinek střely, přesnost, spolehlivost, rychlost přípravy k palbě i možnosti přepravy. Jednotlivé konstrukce měly různé přednosti a byly navrženy pro odlišné podmínky.

Škodovy závody patřily v oblasti těžkého dělostřelectva k předním evropským výrobcům. Jejich 305mm moždíře byly významnými zbraněmi své doby a představovaly konkurenceschopnou alternativu k těžkým dělům německé výroby.

Bylo by proto nepřesné tvrdit, že Škoda vyráběla bez výjimky nejlepší děla celé první světové války. Stejně nepřesné by však bylo její význam podceňovat. Plzeňské konstrukce patřily k technické špičce své kategorie a byly nasazeny v bojích, v nichž se rozhodovalo o osudu některých z nejvýznamnějších evropských pevností.

Odkaz, který přežil monarchii

Rozpad Rakousko-Uherska v roce 1918 znamenal konec státu, pro jehož armádu Škodovy závody těžké moždíře původně vyvíjely. Samotná průmyslová tradice ale pokračovala v novém Československu.

Část dochovaných zbraní připadla československé armádě, další kusy získaly jiné státy. Těžké moždíře se tak používaly i po skončení první světové války a některé z nich zůstaly ve výzbroji ještě v následujících desetiletích.

Škodovy závody se staly jedním z pilířů československého těžkého průmyslu. Jejich význam přesahoval výrobu jediného typu zbraně: podnik disponoval technologiemi a odborným zázemím, které umožňovaly vyrábět složité strojírenské výrobky i těžké dělostřelecké systémy.

Příběh moždířů M.11 a M.16 ukazuje, že průmyslová síla českých zemí měla význam už dávno před vznikem samostatného Československa. V době, kdy evropské armády hledaly způsob, jak překonat moderní opevnění, dokázala plzeňská továrna nabídnout zbraně, které se uplatnily na několika bojištích první světové války.

Škodovka válku nerozhodla sama. Její děla ale patřila k těm, která ukázala, jak zásadně může moderní průmysl změnit podobu válčení.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje