Fyzika XVII. Vesmír má čtyři rozměry, přestože čas není

~ V denním životě něco očekáváme například za 5 minut. Ve svých vyjádřeních i plánech sledujeme čas, a to v odvěkém významu fyzikální veličiny.

~ Vyjádření „žádný čas není“ hodnotí jinou záležitost - samotnou konstrukci světa, a nikoliv smyslové zážitky.

Jsou snad všechny možnosti budoucností ve Vesmíru nachystané? Asi jako v počítači, kde hry mívají propočítaný průběh. A ten se vybírá podle rozhodnutí hráče. Podobně v denním životě. Řidič určí své tramvaji trať, ale jen co umožňují kolejové výhybky.

Ovšem počítačová umělá inteligence – ta užívá složitý postup k rozhodování. Tam už bývá programátorovi příliš obtížné předurčit, jak dál program postupuje.

A jak ve Vesmíru? Jsou za ním Bytosti, které vše vědí o budoucnosti anebo ne? Pozemští věštci předpovídají někdy správně, jindy ne. Mimořádný americký léčitel 20. století, Edgar Cayce, sděloval zlou budoucnost ještě před koncem 20. století. Nenastala, polepšili jsme se, vybruslili.

Čas přisuzuji absenci pohybu, jak odvozuji ze speciální teorie relativity. Naopak foton, ve své maximální rychlosti, nepodléhá času. Jeho čas nepostupuje.

Odedávna se čas měřil podle pohybu – posunu Slunce po obloze, přesypávání písku, kmitání mechanického nepokoje nebo kyvadla. A i krystalové nebo atomové hodiny vycházejí z pohybu malé částice.

Fyzika čas počítá a měří, avšak dosud nehodnotí jeho konstrukční podstatu, ani nemá vyhovující jeho definici. Ani kosmonautice by nestačilo propočítat vesmírný koráb a cestu na Měsíc; až jeho konstrukce a zdařilý let ověří správné výpočetní postupy. Podobně neznáme bodovou konstrukci fotonu, a přitom podle jeho informací posuzujeme stav Vesmíru.

Promýšlím mechanické modely, ke zpracování známých matematických vyjádření fyzikálních záležitostí. Krátce: Smyslovými zážitky posuzuji fyzikální výpočty.

Diagram Minkowského nahrazuji souměrným, který osám určuje čas a délku. Stoupající polopřímku v něm nahrazuje rostoucí čtvrtkružnice.

Čas „005“ patří soustavě v malé rychlosti pohybu časoprostorem

Čtvero kyvadlových hodin je umístěno v souměrném grafu. Měří ubíhání času v soustavách o odlišných rychlostech letů. Kyvadlo názorně připomíná odlišný běh času - fázovaný obrázek. Rychlý let – zpomalený čas.

Zastavený čas má foton na vodorovné ose. Naopak nejrychlejší čas platí na svislé ose.

Jaký čas uplynul hodinám na svislé ose? Nepohyblivým tamním objektům teoreticky uplynul nejrychlejší čas 5 s, ostatním se jejich čas zpomaluje až po foton v bezčasí. Jenže - princip jakýchkoliv hodin nedovolí měření na svislé ose. Pohyblivé části zpomalují čas, takže zabraňují změřit nejrychlejší čas nepohyblivých předmětů.

Hodiny nemohou jít na žádné z obou os. Na vodorovné ose - světlo má zastavený čas. A stejně tak na svislé ose časové k pohybům docházet nesmí, už z podstaty časoprostoru. Výpočty jsou v pořádku. My však čas měříme hodinami, takže mechanický model rozporuje měření času ve spojitém světě. Hodiny svislé osy stojí [000], kdežto hodiny hned vedle v časoprostoru měří rychlý čas [005].

~ Příčinu mechanického pohybu přisuzuji přeskokům nejmenších bodů hmoty - z jedné prostorové posice do sousední. Vždy na povel hypotetického zdrojového pulsu všem posicím naráz.

~ Druhá možnost - bod zůstane v posici, nepřeskočí. Tím zakládá čas. Protože takto čas není podložený žádným fyzikálním úkonem, následně tato fyzikální veličina neexistuje - čas není. Naopak foton přeskakuje stále dál, pulsy využívá na pohyb - opět čas není.

Diskrétní čas podkládám okamžiky, pulsy nevyužitými k pohybu. Jakoby bod hmoty promarnil svou existenci, tedy neexistoval. Žádné fyzikální veličiny k takovému promarnění není potřeba, žádná nevzniká.

Někteří vědci usuzují, že žádný čas není. Vše probíhá najednou. A že nikdy nebyl.

Připomenu zaprášenou místnost, desítky let nenavštívenou. Běžně posuzujeme, že kde se nic nepohnulo, tam se čas zastavil.

Rozpracováním problematiky na jednotlivé kroky, pulsy, vznikne opačný názor.

Nepohyblivému objektu běží čas nejrychleji - v souladu se spojitou teorií relativity. Tedy v opuštěné zaprášené místnosti běží diskrétní čas rychle.

A běžný náš pojem času, který právě umožní pohyb? Ten se týká spojitého prostoru.

Například běžec sprintuje, uběhne 10 metrů za 1 sekundu. Má rychlost 36 km/h. Čas k výpočtům ve spojitém prostoru je potřebný.

Svět podkládám přetržitostí - nespojitostí. Do smyslů tvora vstupuje jeden vjem za druhým, jsou oddělené. Ovšem v jejich obrovském počtu splývají jak nám, tak i měřicím přístrojům, takže nepozorujeme přetržitost vjemů.

Když sestoupím o jeden geometrický rozměr níž, snadněji posoudím vlastnosti času. Rozkreslím situaci ve 2D světě pro stínové tvory, žijící v rovině.

Pohyb bodů v diskrétních 2D prostorech, okamžiky III., IV. a V. Sled rovin tvoří 3D časoprostor

Pohyby ve 2D světě ukazuje seskupení sedmi bodů, když se přemísťují svislým směrem.

Obrázek ukázal postupnou návaznost změn, a to v jediné rovině. Dál převedu časový sled na geometrický.

Obrazů 2D světa přibývá ve 3. směru a tvoří tak 3D svět

Tamní 2D tvorové uvažují změny v jediné rovině. Jiný přístup přiblíží podstatu času.

Jedinou rovinu nahradím sledem stále dalších svislých rovin. Obrazy z okamžiků budou řazeny ve 3. směru geometrického prostoru. V obrazech šplhá sestava sedmi bodů posicemi, směrem nahoru, v trvání 3 pulsů tam zůstane a pak ve 2 pulsech klesne níž. Nakonec zelený 3D rám zdůrazní, že sled 2D obrazů tvoří 3D geometrické těleso – kvádr.

Navržené řešení nabízí plochým tvorům jinak, než 2D geometrický svět s 3. rozměrem časovým. Sleduje 3D vesmír se třemi geometrickými rozměry, a to teoretickému podkladu jejich světa. Jejich 2D rovina ať je tvořená sestavou rovnoběžných 1D úseček, složených z posic. A potom mnoho oněch sestav - rovin ať neustále vzniká ve třetím, rovněž geometrickém rozměru.

Oprávnění? Výskyt bodů v rovině je nespojitý, a stejně tak nespojitě přibývají další roviny v třetím směru. Dosud měla každá posice v uvažovaném nespojitém 2D prostoru 4 sousední posice, v pravoúhlých směrech. Nyní jich má 6, ve 3D geometrii.

Řazení rovin, pravidelně jedna za druhou, ještě neznamená vznik času. Ten je zavedený až ve spojitém prostoru. Závisí na rychlosti pohybu. K tomu s obvyklou neznalostí postupu, jak opouštět přítomnost.

Vzniklý sled rovin přibližuje možnost hledat postup vzad, do minulých sestav bodů. Zda lze přejít do minulosti.

Fyzika 20. století poznala, že svět lze hodnotit jako čtyřrozměrný, kde 4. rozměrem je čas.

Naše 3D působiště odvodím z předchozího 2D světa. Představujeme si svět 3D objemů, i když zrakem vnímáme jen ve dvou rozměrech, když oko má 2D sítnici. Konstrukci Vesmíru, který nám zajišťuje život ve změnách, uvažuji 4 geometrické rozměry. Tedy čas nahrazuji čtvrtým geometrickým rozměrem, kdy stále další 3D geometrické vjemy vznikají pravidelným tempem hypotetického pulsního Zdroje asi 1043 krát k vytvoření časové sekundy. Relativistický čas, tedy čas zpomalovaný pohybem, ať vzniká využitím jen některých pulsů. Snížením počtu okamžiků, kdy tvor vnímá objemy hmoty.

Bodové objemy vznikají pravidelně, jeden po druhém. A fyzikální čas se projeví až svými relativistickými vlastnostmi, kdy vnímání tvora vynechává některé z předložených obrazů - podle rychlosti pohybu jeho hmoty v zobrazovaném prostoru. Lidé mimo rychlou soustavu procházejí všemi objemy, nic nevynechávají. Prožijí svět rychleji než ti ve větší rychlosti pohybu své soustavy. Krátké vysvětlení např. „STR s hypotetickým pulsním zdrojem“.

Bodovým prostorem, s generátorem pulsů, popisuji skrytou konstrukci, jež vytváří náš svět. Je předpoklad, a i něco poznatků o našich hmotných událostech, které všechny zůstávají kdesi zaznamenané. A že i budoucnost má být nachystaná, i když ji svými zásahy měníme. Předpokládaná? Nečekaným zásahům mají odpovídat nenachystané budoucí následky. Nabízí se, že žijeme v hluboce promyšleném, uměle zkonstruovaném, informatickém Vesmíru.

Aniž bychom Vesmír znali hlouběji, dočítáme se, že Bytosti mají možnost nahlížet do uplynulých situací, a dokonce se jich zpětně zúčastňovat. Jakoby v naší současnosti probíhala i minulost. Však kvantová mechanika nabádá - nedivit se.

Možnost vložení bytosti do kterékoliv doby - do proběhlé minulosti, do chystané předpokládané budoucnosti - podporuje názor, že žádný čas není. Pro takovou bytost je vše současností. Toto odlišné téma jde do větší hloubky souvislostí a je všeobecně neprokazatelné. Víceméně závisí na vlastním zájmu o hledání, nikoliv jen na posuzovaní předložených informací. Prvotním přístupem by mohlo být srovnávat svět s filmovým pásem. S informatickým záznamem.

Čas na filmovém pásu? Rozhodně mnohem složitěji.

Poznatky vědy v tomhle jen málo pomůžou. Žádá opakovatelnost pokusů, což bývá možné v nakládání s hmotou.

Jenže, jak například s chozením po vodní hladině? V našem informatickém počítačovém Vesmíru spíš může být. Vkládat příklady by bylo zbytečné, protože zájemce potřebuje získat vlastní zážitky. K tomu vede nad světem přemýšlet, hledat.

S jistotou víme, že máme smyslové zážitky. Ty jsou nepochybným základem - bez ohledu na jejich možnou ošidnost.

Je - anebo není - za Vesmírem skrytý Stvořitel? Lze otázku objektivně řešit? K hledání bývalo uznávaným nástrojem studování světa, vlastností hmoty.

Dnes věda víc slouží pokroku, ve prospěch nové techniky. Jakoby se současný materialistický svět bránil hlubšímu poznání, které není v jeho směru. Nové paradigma stvořeného světa by dalo za pravdu starým náboženstvím, ovšem jen v tom nejdůležitějším. Že za světem existuje svět Vyšší, že způsob našeho chování je pro naši existenci důležitý. A to nejen na světě, ale i v dalším pokračování mimo svět.

Takový smysl života je překonáván naším dosud rozhodujícím vztahem právě ke zdejší hmotě.

Nejdůležitější může být změna, že víra ke Stvoření je málo podstatná. Nabízí se náhrada víry poznáním.