Článek
Jestliže člověk měří 120 cm, pak o něm ještě nevíme všechno. Může mu být 20 let, takže jeho životní předpoklady nejsou nejlepší. Anebo je mu 6 let, takže má běžnou míru.
Bývá potřebné posuzovat možnosti dalšího růstu – nebo pádu. Vývoje. Má-li člověk vlhký dům, pak ještě záleží, zda už vysychá - těsně po povodni, anebo zda je provlhnutí dlouhodobou záležitostí.
*
Nyní k politice. Běžně víme, jaké chyby měl socialismus, ať už to máme z vlastních vzpomínek, nebo od rodičů, anebo jen z novinkového internetu. Zajisté obsahoval také dobré souvislosti, a to ve srovnání s dneškem - kromě těch zle odsuzovaných.
Například člověk vyšel z vězení a získal jednoduché ubytování, zdravotnickou péči a zaměstnání. Manuální práce ve stavebnictví bývala dobře placená.
Měl autoritativní socialismus snad i zásadní výhodu proti dnešnímu demokratickému kapitalismu? Při jeho známém ekonomickém zaostávání.
V začátku jsem připomněl nutnost sledovat vývoj záležitosti, stoupání nebo ustrnutí. Tohle v dalším posoudím u evropských režimů 20. století. Některý snad šel od dobrého ke špatnému? Například německý nacismus postupem doby prokazoval, jaký je - upadal. Nejprve byl Hitler úspěšný v demokratických volbách, takže prezident Hindenburg ho určil vládcem – kancléřem. Potom týral a vraždil a to i v květnu roku 1945.
Jak československý polistopadový vývoj? Kupodivu šel od dobrého, začátku 90. let, často k horšímu, dodnes. Rok 1989 byl nanejvýš nutný, akorát, že se nezdařil. A jak zasáhnout, kdyby se vůbec nedařilo udržet si budoucnost?
*
Socialismus lze posuzovat v různých jeho vlastnostech. Popis platí pro Československo a obecně i pro Sovětský svaz (pův. bolševické Rusko). Něco vypovídá už pouhé připomenutí jmen; starší generace ví, jaké tak asi souvislosti ke kterému politikovi patří.
Takže v Československu: Gottwald, Zápotocký, Novotný, Dubček, Husák, Jakeš – co tato jména připomínají?
Nejprve Gottwaldova tvrdost, kterou podmínily jak Leninovy přístupy, tak sovětští Stalinovi poradci. A prvorepublikový slib – „zakroutíme vám krkem“.
„Také prezidenta Klementa Gottwalda v 53. roce lidi spontánně oplakávali a myslím si, že chvíli předtím truchlili dokonce o něco víc, když přišla zpráva o úmrtí generalissima J. V. Stalina. Vyhlašovalo se to nepřetržitě městskými tlampači a mnozí Pražané přitom propadali davové hysterii, ženy na ulici i omdlévaly. Byl jsem z toho jako kluk dost vyjevený. A oficiální řečníci ho vynášeli jako nějakého boha, aby ho - v podstatě titíž - zanedlouho zase zavrhli.“ [1]
„Gottwaldova vina je však nezpochybnitelná. On stál v čele státu a nese hlavní politický podíl na páchaném bezpráví. Sám si svou vinu uvědomoval. Existuje svědectví o tom, jak si jednou Marta s hořkostí stěžovala, že lidé budou proklínat ještě jejich vnoučata. s.112
Gottwald podepsal na 230 rozsudků smrti, 180 jich bylo vykonáno. s.114“ [2]
*
Následně představoval státní moc prezident Antonín Zápotocký – oblíbený u části občanů. Vyznačoval se lidovostí, avšak ne lidskostí – bývají námitky. Od června 1953 byl zrušen omezený prodej zboží – „na lístky“, v souvislosti s měnovou reformou. Tedy dřív než například ve Velké Británii. Prezidentovo sdělení, že „měna“ nebude, historici nenalézají, zřejmě bylo řečeno jen v československém rozhlase. Každopádně, svou pověst poškodil ve prospěch zlepšení hospodářství republiky.
Krátce: malé peněžní vklady do 5.000 korun ve spořitelně se vyměňovaly v poměru 5:1. Nad 20.000 však již v poměru 50:1. Přitom ceny v obchodech klesly na pětinu, takže nejchudší lidé zřejmě poškozeni nebyli. Velký odpor vůči červnové měně roku 1953 značí, že mnoho lidé mělo veliké peněžní úspory. Jenže je nebylo možné ukojit nákupem zboží - jak sděloval lístkový příděl nákupů.
Roku 1953 byl zaveden univerzální důchodový systém a bezplatná zdravotní péče.
Oprávněné námitky bývají proti opoždění „měny“, protože chytří majitelé velkých peněz situaci chápali. Raději během let kupovali, pokud tak mohli velké peníze uplatnit.
„Václav Klaus v roce 1993 pro Mladý svět řekl, že ‚premiér nebo ministr financí nesmí nikdy lhát, ale může a musí lhát, když jde o měnovou reformu, výměnu peněz nebo devalvaci.‘“ [3]
*
„Antonín Novotný byl do roku 1951 tajemníkem strany v Praze. — pečlivý organizátor. Kdyby byl v té době někdo předvídal, že právě on bude jednou vůdcem strany, bylo by se to pokládalo za trapný vtip.“ s.39 [4]
Byl to snad zájem skryté Režie, která nepotřebovala, aby v konci 60. let silný rafan snad bránil pokroku?
„Byl to prostý člověk. A náš nejlepší prezident. Nevím, jaká má kdo na prezidenty měřítka. Nejjednodušší je porovnat situaci při nástupu a odstoupení. Desetiletí od 19. listopadu 1957 je jediným obdobím naší samostatnosti, kdy se věci nesporně vyvíjely od horšího k lepšímu. O žádném jiném před ním ani po něm to říct nelze. ---“ [5]
Byl to pracovitý člověk, a k tomu opovážlivě napíšu – nejhloupější sedlák má největší brambory. Vývoj prospěšně fungoval zásluhou dobrého cíle v lepšící se době, ač začínala od silně protiprávního. Začátky pomačkaly politiky, kteří se podíleli na tvrdostech 50. let a později dbali o zlepšování.
Ekonomie za vlády Antonína Novotného (od roku 1953 představitel KSČ a od 1957 čs. prezident) nadále nedokázala nasytit trh – rozhodně nebyl hlad, avšak už se ukazovalo, že strnule plánované hospodářství nemůže ve 20. století obstát. Mohlo mít smysl před staletími, s neměnnými potřebami zemědělské a řemeslné výroby, jen s nevelkými změnami vojenské výzbroje.
Kdežto neustále pokračující technický vývoj, zahraniční obchod usnadněný lepší dopravou a spojovými službami, informace přinášené veřejnosti zahraničním rozhlasovým vysíláním, to vše vedlo stát ke snaze polepšit se ve více směrech: uvolnit cestování do kapitalistické ciziny, dovolit malé podnikání, odstranit informační cenzuru, zavést tržní hospodářství s podstatnou změnou ekonomie – továrny odebrat státu a předat je jejich zaměstnancům. Pokud Plzeňanovi patřila patnáctimiliontina podniku v Košicích a stejně tak v opačném směru, pak vztah zaměstnance „ke svému“ nebyl nejlepší.
*
Alexander Dubček roku 1968 politiku zlepšoval, podle předchozího odstavce - jenže nejskrytější souvislosti určily jinak. Vzhledem k tomu měl dobrý čuch A. Novotný:
„Antonín Novotný nepochyboval o tom, že Dubčeka řídí někdo, kdo si přál příchod vojsk, proto vedl celou jeho politickou činnost tak, aby k invazi došlo.“ [6]
*
Od roku 1953 byl nejvyšším představitelem KSČ nevýrazný Novotný, kdežto prezident Zápotocký požíval většího společenského významu. Naopak po převratu v dubnu 1969, s nástupem tvrdě normalizujícího komunisty Gustáva Husáka, následně poněkud pokleslo postavení prezidenta, generála Ludvíka Svobody.
Ta doba posledních dvaceti let socialismu se nachází v paměti dnešních padesátníků lépe než starší období. Na výstavbu panelových sídlišť jsme tehdy žehrali – podle našeho českého zvyku. Neměly vlastnosti nejlepších cihlových domů. Nedobré tlumení zvuků, nevelké koupelny…
Ovšem při průjezdu bohatou Francií roku 1980 jsem viděl bydlení v domcích, v jakých bychom v ČSSR už nebydleli. Snad jen za vesnicí na Slovensku. Pořízení družstevního bytu v Praze vyžadovalo čekat i 15 let, v Brně 7 let, kdežto v menších městech znám zkušenosti 1 roku. V Praze se nedal byt sehnat - přeplatit ani dvojnásobnou cenou, když nový třípokojový družstevní byt vyžadoval složit tuším 32.000 Kč, tedy víc než deset měsíčních platů. Celkově bylo levné bydlení, dražší potraviny a průmyslové zboží, dostupná rekreace i lázeňská péče. Odbory přispívaly na víkendové lyžovačky, cesty do vzdálených hor. Mohly mluvit do všeho, pouze do odměn si komunisti nenechávali od nikoho nahlížet.
Zdravotnictví na dobré úrovni, omezované především nedostatkem dovozových léků.
Ekonom, národohospodář, by podobné hodnocení zpracoval hlouběji. Ovšem zde sleduji jiné – kvalitu státního zřízení určuje časový výhled, budoucí vývoj – nahoru nebo dolů.
Socialismus dbal osudů lidí - tak i onak. Když oslabil své dědictví tisíciletého lidského sklonu k násilí, pak už sám sebe podstatně zlepšoval. Vybral cestu od násilného k volnému; z nějakého důvodu až i ke sebezničení. Rozhodovala tzv. „ideologická diverze?“ Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají? Skryté následky násilných postupů, ať ve feudalismu nebo potom při revolucích.
Kapitalismus dbá starostí o hmotu - jenže zlá Podstata kadí na největší hromadu. A po odchodu ze života si nic vzít s sebou nemůžeme. Vše hmotné zde zůstane, a pokud usilování rodičů vybaví jejich potomka bohatstvím, pak ale není samozřejmé, že to dobře prospěje jeho lidským kvalitám. A ty jsou tím hlavním, jejichž vývoj dává každému lidskému životu smysl. Ovšem materialistický přístup by hodnotil jinak.
*
Člověk si rád vybírá, zda zůstane ve své zemi, nebo zda se pokusí jít za pracovní kariérou do ciziny.
Vzpomíná se, že za socialismu byl lékař i ve větší vesnici, snad i dětský. Jenže dnes se může vydat do bohatší země, takže na Zemi nastávají zmatky. Ukrajinská sestra do české nemocnice, česká do německé a podobně.
Má to řešení?
Člověk se prvořadě stará o sebe, nejlépe o své kvality. Ony rostou, když nejedná po vzoru zvířete na pastvě, nýbrž dbá o potřeby své rodiny. Ženě pomáhá mateřský pud, kdežto muž snadněji rozsévá, i uteče od rodiny? Tak je sestavený; víc se zajímat o mladé ženy, takže často bývá brzda manželství správná, potřebná. Dál, kvality člověka si žádají sledovat, čím lze pomáhat dalším lidem. Třeba jako nesobecký starosta obce.
Býváme zařazeni do určitého národa. Jeho úplné opuštění kvůli lepšímu životu jinde - to stěží odpovídá tomu, co zařazení sledovalo. Pomáhat svému národu v cestě nahoru a nikoliv právě jen sobě, v cizině. Skutečnost člověka tvoří jeho vnímání sama sebe, k tomu rodina, obec, vlastní národ. Vyjadřuje jej Duch národa.
Každý národ má být svobodný, jenže ve světě, poškozeném minulým kolonialismem, jsou nejlepší řešení ošemetná.
Běhají-li lovci po pralese, loví konkurenty sousedního kmene, pak bývá nesprávné nutit je k životu podle našeho současného vzoru. Svoboda bývá národu potřebná, i kdyby spěl k sebezničení. Do jeho členů se souvislosti nadčasově zapíšou. Někdy příště mohou pomoci…
Socialismus věděl o zaostávání své ekonomie, technického rozvoje za vyspělými kapitalistickými státy. Ovšem rozlišení různých kvalit života ukazuje i výhody socialismu. Bydlení pro každého. Zdravotnictví víceméně všem – skončil-li pracovní poměr, pak měl člověk ještě několik málo týdnů právo na péči zdarma. Oblečení – vesměs v solidní kvalitě. Výstřelky nahoru či dolů nebyly obvyklé. Průmyslového zboží býval nedostatek – bicykly, motocykly, auta, šicí stroje, televizory, atd., avšak jejich kvalita nebyla snižována záměrným zkracováním životnosti, jak známe v kapitalismu. Nízká kvalita automobilů souvisela s horšími výsledky netržního socialismu. Leckde se pracovalo nedbale, s nízkou intenzitou, takže ekonomické souvislosti nedovolovaly projektovat a vyrábět jakostnější škodovky. Národy se nedočkaly předání továren těm, kteří v nich pracovali.
Netržní hospodářství mělo i výhody. Bývalo snadné zjisti něco zvláštního, co vývojář potřeboval. Zatelefonoval nebo i zajel do příslušného podniku, výzkumného ústavu. Kde mu ochotně poradili, pochlubili se svými znalostmi. Celý stát jako jediný podnik, s výhodami a nevýhodami.
Socialismus zprvu usiloval o rovnost – máme stejné žaludky. Později však chápal různost; v 80. letech stát zakládal prodejny Eso, vesměs s drahými dovozovými potravinami. Jakoby Tuzex. Noviny otiskly nespokojenost mladé maminky – kde na to mám brát peníze? „Jako biolog jsem nikdy nevěřil v rovnost, protože každodenní pozorování procesů probíhajících v přírodě mi potvrdilo, že rovnost prostě neexistuje a existovat nemůže.“ [ 7 ]
Byl tedy socialismus lepší, či horší než kapitalismus? V tom nejdůležitějším byl lepší, protože směr jeho vývoje byl jednoznačný: od zlého k dobrému. Takže protipól německého nacismu. K. Gottwald sice získal moc bez násilného převratu, avšak násilí bylo i tak dost. Ovšem nakonec komunisté pod vedením Milouše Jakeše pokrčili rameny a odstoupili. Veřejnost chtěla změnu - až později poodkrývané souvislosti popisují hlouběji.
Přitom dubčekovskou budoucnost chystal Osud zcela opačně – jenže postup se zasukoval a nepodařilo se ho rozsukovat. Takže přišlým kapitalismem jsme se sami střelili do nohy – připravili se o své bohatství, o průmysl. Sice zadýchaný, ovšem zakleknutý na startovní čáře – vzdělaní zaměstnanci všech vrstev, nízké platy ve srovnání s bohatými zeměmi, fungující tradiční průmysl i očekávané utáhnutí opasků. Cesta zpět nebývá pokrokem.
Socialismus se postupně zlepšoval, a jak s kapitalismem?
Roku 1989 odevzdával socialistický režim čs. federaci nezadluženou. Píše se o pohledávkách v cizině, jimž odpovídaly obdobné čs. zahraniční dluhy. Kdežto rostoucí zadlužení dnes…
Roku 1990 jsme ve školství chápali výhodu vzniku soukromých škol i trochy tržního prostředí. Studenti snáze vyberou vhodnou školu. Po letech se pak ukázala nevýhoda. K čemu trh nutí?
Začaly se snižovat požadavky na schopnosti přijímaných žáků, jen aby se škola naplnila. Málokteré si udržely vysoké požadavky. Původně škola vyloučila učně s nepřijatelným chováním, ovšem současně jistila, že ho přijme škola v blízkém městě. Přestupník pak už byl opatrnější, chtěl-li se vůbec vyučit. Jenže po letech tohle skončilo. Potíž s naplněním školy určila - nevylučovat.
Přebytek taxikářů v tržním prostředí nevede právě jen k poklesu cen. Má-li jej uživit i jen malý počet jízd za den, čítá si vyšší cenu, aby přežil.
Supermarkety dovedou i bez dohod sledovat své zájmy, nahlédnou – a neničí se navzájem.
Jinou záležitostí je zbytečná výroba zboží. Viz různé konektory a odlišná napájecí napětí pro drobnou elektroniku. Jen aby se snadno nepoužívaly ještě fungující zdroje energie pro další zakoupené výrobky. Až po letech tomu EU činí přítrž?
Dále kazítka. Dokonce nemusí být rafinovaná. Omezení počtu využití počítačové tiskárny výrobce přizná, ke škodě majiteli, například ohledně nádobky s inkousty.
Životnost léků – není náhodou stanovována zbytečně krátce ve prospěch dalších dodávek od výrobce?
Na škodu nám bývá posuzování všeho možného podle ceny. Zpětný výkup obalů na zboží? Málo se posuzuje s ohledem na šetření surovinami, nýbrž se dbá výdajů, zda na tom systém ušetří.
Tohle všechno lze uzavřít souvislostí – když v životě výrobců a prodejců zboží je nejdůležitější jejich majetkový prospěch, pak to ale zkracuje dobrou budoucnost civilizace na Zemi. Plýtvá se surovinami.
Naprosto hrůzné je pak ekonomické posuzování smyslu válek – rozbití země vede k obnově výroby toho, co bylo zničeno. Přitom bez našeho tlačení ke zlu, k válčení, bychom mohli lépe chápat, jak jinak s lidskou prací. Vyrábět nejpohodlnější železniční vagony, elektrifikovat i bezvýznamné tratě, snižovat počet žáků na jednoho učitele, rozmísťovat sondy po sluneční soustavě a hlídat nebezpečí úderu na Zemi. Co třeba daněním reklam snižovat počet tiskovin, jež mají stejné téma a ušetřené prostředky věnovat lepšímu čištění vod?
Strachy
Socialistické režimy nerady srovnávaly ekonomii, životní úrovně lidí tam či tu. Přitom jako občané jsme často jen povrchně posuzovali co a jak. Například pamatuji kolegu v práci, který nevěřícně se usmíval zprávě, že čs. odbory pozvaly rekreovat se na Slovensko dělníky z Británie. Přece to je bohatá země… Pro každého?
Náš kapitalismus dbá, aby hlavně mládež uvěřila, že na socialismu nebylo nic dobrého. Tak se vyjádřil neznalý politolog Petr Fiala, premiér: „Na tom režimu nevidím nic dobrého a ani zpětně nenajdu jedinou věc, kvůli které bychom na něj měli rádi vzpomínat. — Přesto v anketě Deníku 61 % respondentů odpovědělo, že jejich život se díky listopadové revoluci nezlepšil. ---“ [8]
Trh nezná vzdálenou budoucnost. Šetřit surovinami? Vysocí úředníci EU navštěvují kavárny, takže určili, že brčka na pití nesmí být z plastů. Naopak plýtvání plasty ve stavebnictví – na jednorázové obaly, nebo vystlat odpadkový koš novým plastovým pytlem… Neschopnost normalizovat velikosti lepenkových krabic na dopravu velkých výrobků, pro jejich opakované použití.
Socialistický režim kdysi určil prodávat balení mleté kávy, jako jednu porci, jen v kantýnách. Kdežto do obchodů nesmělo. Současné tržní prostředí dovoluje kdejakou serepetičku vložit do obalu, prostě víc obalů, víc zisků DPH pro usnadnění následných útrat států.
V zákoně č. 198/1993 Sbírky nenacházím žádnou zmínku o postupně zlepšovaném chodu státu v letech 1948 – 1989! O zásadním zmenšování jeho tvrdosti. Ani o nejvyšší občanské oblibě československé komunistické politiky roku 1968, jež nesnese srovnání s rozhádaností polistopadové doby či znechucením v ostatních letech socialismu. Kdežto rozhodování u přírodních národů značilo jednat tak dlouho, až nalezli společné řešení. Podobně po tisíci letech vývoje při volbě papeže.
Táhnout za jeden provaz bývá lepší, než když 11 fotbalistů bude sledovat každý jen svůj prospěch, bez přihrávek.
Odkazy:
[1] Hrst osobních vzpomínek na Václava Havla, ale nejenom na něho - Daniel Strož
[2] Deset prezidentů - Libro Budinský, s. 219. Knižní klub, Praha 2003
[3] Měnová reforma, devalvace a covid-19 - Erik Best 28. 1. 2021
[4] Praha ve stínu Stalina a Brežněva - Hejzlar, Zdenek (1921-1993). Práce, Praha 1991
[5] Antonín Novotný - Přemysl Janýr 5. 1. 2018
[6] Antonín Novotný: Pozdní obhajoba - Rudolf Černý. Vyd. Kiezler Publisher, 1992
[7] Československo 1945–1946: Z pamětí ruského exulanta (3.) - Alexej Kelin, Forum 24 9. 4. 2021
[8] Na minulém režimu nebylo nic dobrého, řekl k výročí sametové revoluce Petr Fiala - denik.cz 17.11.2022
