Článek
Velcí umělci jakoby stavěli schody, jež umožňovaly davům vystupovat na vysoké skály, překážky, jež před ně doba – politika stavěla. Otrokům – gospelsongy, později džez, dělníkům – kino, tovaryščům – protestsongy a slavičí hlazení, poddaným – melodie.
Jen lehce nahlížím do souvislostí oboru klasické hudby. Především využívám úryvků z literárních děl autorů, z jejich dlouhodobé práce. Přitom méně dbám časového průběhu géniova života.
Mozart psal čistě, na rozdíl od Ludwiga van Beethovena, který škrtal, opravoval. Tvořil snadno: kdysi mu upadl list z postele, kde komponoval – pak nic nehledal, raději napsal znovu.
Mozart tvrdil, že své skladby nacházel v hlavě už dokončené. s.184 [13]
A. Burgarzt napsal v knize, nadepsané také „Duch a dílo“:
Mozart nechce jako Beethoven burcovat miliony lidí, Mozart lká ve svých tónech, když je mu smutno a když ho srdce bolí, a zase tone, nepopsatelně líbezný, v radosti, zmocní-li se ho prostě pocity veselí. — jejich účinek je rozdílný. s. 128 [7]
Pak mi připadá, že ze světa odešel předčasně (1791) – kvůli kruté francouzské revoluci (1789).
Jeho tvorba byla na pomezí lidského a nadlidského:
Dona Giovanniho nelze ztvárnit dokonale a beze zbytku už jen proto, že vlastně ani sám Mozart nevěděl, jak to dal dohromady. On musel být v jednom momentě políben bohem i ďáblem, stejně jako konflikt dona Giovanniho je sporem boha a ďábla. Všichni se stále pokoušíme tohle dílo uchopit, dát mu na pódiu smysl, protože tím se snažíme přijít na kloub podstatě lidského života. [14]
Právě Pražané chápali další rozvíjení hudby, kterou dnes nazývané klasickou:
Mimořádně silné a oboustranně prospěšné byly kontakty mezi Mozartem a českými zeměmi. — Zejména mimořádný úspěch Dona Giovanniho, — podnítily trvalý zájem i o ostatní jeho tvorbu a daly vzniknout mimořádně silnému mozartovskému kultu. s. 231 [15]
V 18. století byla nejen operní hudba – například z Figara – určená široké veřejnosti:
— jak značný přínos znamená Mozart v oboru „zábavné hudby“, ano, zábavná hudba toho druhu může zaznívat v koncertní síni. Mozart psal skladby pro svatby, pro trh, pro ulici, atd. s. 131 [7]
Don Giovanni se jen pomalu dostával na další scény. Přijetí, jehož se mu dostalo, bylo většinou chladné, někdy i prudce odmítavé. Mozartovi pochopitelně nejvíc záleželo na Vídni, ale zde ho opět čekalo zklamání. První vídeňské provedení bylo v květnu 1788, pak 14 repríz a pak už zde tato opera za života skladatelova vůbec provedena nebyla. Jinde to nebylo lepší: Mozartův Don Giovanni byl pro tehdejší obecenstvo téměř nepochopitelný. s.43 ~ ~ ~ ~ Po několika desetiletích se hlasy všech kritiků sjednotily, také milí Vídeňáci „dožvýkali“ své těžké sousto a celý kulturní svět přijal Mozartovu pražskou operu stejně vřele jako Pražané (už) v roce 1787. Stala se „operou oper“. s. 44 [16]
Zhodnotit Mozarta po stránce vzhledu:
Útlý mladíček, s postavou pod vojenskou míru, s pravým dinárským, ostrým nosem, a s „rypáčkovitou tlamičkou“ (jak se jednou vyjádřila jedna pěvkyně!). Ano, jeho čelo není vynikající, jenom jeho ruce umělce jsou vznešené a jemné. s. 13 [7]
Mnohem později Mozarta zhodnotilo nevinné dítě, přibližně:
S dvouletým synkem jsme seděli v 1. řadě výchovného koncertu, téma Mozart. Měli permanentky, aby syn viděl. Po skladbě se přítomné děti vyslovovaly, jeden chlapec řekl, že Mozart asi taky trochu zlobil, jako dítě. Pak se ale přihlásil náš 2-letý syn. Dostal mikrofon a řekl:
„Já myslím, že byl taky trochu proutník.“
Nevím, kde to slovo vzal. Obrovský smích. Pokračovali v programu, ale dirigent se málem smál. A první houslistka přestala hrát, stále se smála, vždyť měla chlapečka hned před sebou. [podle 17]
Náhody nejsou, navíc u nevinného dítěte. Odkud přišla taková myšlenka?
*
Mozartova přítelkyně Josefína Dušková se věnovala výhradně chrámovému a koncertnímu zpěvu. Její děda byl solnohradským starostou. Skladatel, pedagog František Xaver Dušek, se Josefině od dětství věnoval jako učitel klavíru a zpěvu. Později se s ní oženil. Vystupovala nejen v Praze, ale i v Drážďanech, Berlíně, Vídni a před císařským dvorem. Rodina Duškova po Mozartově smrti pečovala v Praze o výchovu jeho synů.
Vila Bertramka z poloviny 18. století, kde W. A. Mozart při svých pobytech v Praze navštěvoval manžele Duškovy. Dnes je zde muzeum Wolfganga Amadea Mozarta a manželů Duškových.
— není pochyb o tom, že tu citlivým průvodcem byla paní Josefina. Mezi oběma bylo jistě cosi, co bylo víc než přátelství a méně než milostný poměr. s. 22
Kapelník Kuchař ještě po jeho odchodu vzpomínal, co mu Mozart odpověděl na nadšená slova o nové opeře:
„Nelitoval jsem, milý příteli, námahy a práce, abych Praze dodal něco výborného. Je to velký omyl, myslí-li si někdo, že jsem svého umění nabyl nějak snadno. Ujišťuji Vás, že nikdo nevynaložil na studium tolik námahy jako já. Není bezmála slavného mistra, kterého bych nebyl pilně, často vícekrát prostudoval.“ s. 23 [18]
K pražské Bertramce, ke vztahu Mozarta s Josefinou Duškovou, uvádí Jan Bauer:
O vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a české pěvkyně Josefiny Duškové kolovaly legendy ještě za jejich života, natož po smrti. Vděčný skladatel věnoval své pražské přítelkyni velmi obtížnou árii Bella mia fi amma, addio (Krásný můj plameni, sbohem). ~ ~ ~ ~ S touto árií pak Josefina sklízela ovace na koncertních pódiích celé Evropy. Prý kvůli ní musela napřed lehkomyslného a neposedného skladatele zavřít s notovým papírem, perem a kalamářem do zahradního altánu na Bertramce… ~ ~ ~ ~ Mozart jí zase na oplátku žertem pohrozil, že árii okamžitě zničí, pokud ji nebude schopná zazpívat bez chyby z listu. Takové škádlení už samo o sobě naznačuje vzájemné důvěrnosti. Ale jaký byl jejich vztah doopravdy? ~ ~ ~ ~ V roce 1784 si Josefina, zřejmě s podporou hraběte, koupila usedlost Bertramka na Smíchově. Jistě nebylo náhodou, že právě Clam-Gallas byl majitelem nedalekého letohrádku uprostřed romantické zahrady, která dodnes nese jeho jméno Klamovka. [19a]
Byli však Dušková a Mozart skutečně milenci? V době premiéry Dona Giovanniho jednatřicetiletý, pouze sto padesát centimetrů vysoký, skladatel s obličejem zjizveným od neštovic, až příliš lpěl na své sice nepříliš hezké, zato jemu zcela oddané, Konstancii. ~ ~ ~ ~ Italský název árie „Krásný můj plameni, sbohem“, kterou Josefině věnoval, sice může vyvolávat různé erotické představy, ve skutečnosti je možná jen výrazem přátelství obou lidí. Ostatně o dva roky starší a už zvolna tloustnoucí pěvkyni se Mozart jako muž asi příliš nelíbil. Jako hudebního génia ho ale plným právem zbožňovala. ~ ~ ~ ~ — Dokonce když v roce 1796 pobýval v Praze další geniální hudební skladatel Ludwig van Beethoven, poznamenal si do svého deníku: „Věnoval jsem Duškové árii.“ [19b]
Geniální skladatel byl v Praze velmi oblíbený. Dlouho byl uváděn Figaro. Rozšířila se úprava díla pro dechové nástroje, pro klavír, pro komorní kvintet. Písně zaznívaly i v ulicích, melodie hrál harfista v hospodě [podle 16].
Praha 11. ledna 1787: „Přihlížel jsem však s potěšením, jak všichni ti lidé radostně poskakovali při hudbě z mého Figara, upravené v samé čtverylky a německé tance; – neboť zde mluví všichni jen o – Figarovi; všichni hrají, troubí, zpívají a hvízdají jen – Figara. Nikdo nechodí na jinou operu než na Figara a věčně Figara; jistě veliká čest pro mne.“ s. 97 ~ ~ ~ ~ Geniální arie k „Donu Juanovi“ komponoval při kulečníku, k němuž, když na něj došla řada, vstával od stolku, kde psal. —. Mozart žije v historkách ne jako vysoko povznesený genius, ale jako milý, prostý a srdečný člověk! Jaký tedy div, že se nerad loučil s Prahou i se svou milou přítelkyní Josefinou Duškovou —. s. 99 [6]
Velká obliba géniova díla se netýkala jen měst, ale odlišným způsobem si jeho hudba nalezla i venkov.
Znalost a obliba Mozartova díla se v Čechách šířila ještě jedním charakteristickým způsobem. Přestože jedinou veřejnou operní scénu měla Praha, zněla Mozartova operní hudba často i v nepatrné vesničce. Chrámoví muzikanti totiž získali opis té či oné árie nebo sboru, bez dlouhého přemýšlení skladbu upravili pro nástroje a hlasy, které měli k dispozici, pod notovou osnovu vokálního partu vepsali některý tradiční náboženský text – a v neděli či ve svátek poslouchala celá vesnice partie z Mozartových oper. Je jen málo Mozartových árií, jež zatím nebyly na českých kůrech nalezeny v takové úpravě. — ~ ~ ~ ~ A tak byl sice lid českého venkova ochuzen o dojem z Mozartova dramatu, nikoliv však o jeho hudbu, s níž se v této podobě mohl seznámit skutečně každý. Nemůže pak být divu, že se časem mezi lidem objevila řada písní s melodiemi, připomínajícími nápadně tu či onu část Mozartova díla. s. 57 [16]
Pro svou chudobu musel v roce 1791 přijímat jakékoliv úkoly – dokonce i hudbu pro hrací strojky, i ty skladby však byly půvabné. [podle 6]
Mozart míval doma vždycky spoustu ptáčků. V den, kdy mu zemřel táta, skonal také Mozartův oblíbený špaček. ~ ~ ~ ~ Mozart pro toho ptáčka napíše malé requiem, k tomu trošičku dětinskou báseň a vypraví pro něho pohřeb. De facto zástupný pohřeb za otce. Mimochodem – v této situaci vznikla jeho nejjasnější a nejpopulárnější skladba „Malá noční hudba“. ~ ~ ~ ~ Rád se svým géniem chlubil: Jednu ze svých tří vrcholných symfonií – G moll – uslyšel, jak řekl, v jedné vteřině a pak už ji jenom zapsal. To není nadsázka, takový typ génia on byl. — Obrovská emoce a současně veliká racionální výbava z Mozarta dělaly jedinečnou osobu, dodávaly mu skutečně kosmický rozměr. [12]
K pražskému prostředí, o našich českých a německých předcích:
Mozart v dopise z Prahy 21.10.1787: „A tak zde jde všechno na dlouhé lokte, protože zpěváci (z lenosti) nechtějí studovat ve dnech, kdy se hraje opera a podnikatel (ze strachu a bázně) je k tomu nechce přimět.“ s. 36 [16]
Tušil nebo chápal blízký odchod z tohoto světa: ~ ~ ~ ~ Haydn: „Vždyť je ti 35 let. Co mám říkat já, kterému bude brzy 60.“ ~ ~ ~ ~ „— Naproti tomu mne bouře nalomila jako strom, který se právě chystá, že ukáže celou zralost svého růstu. — Cítím to: finále mé životní symfonie začalo.“ s. 314 [4]
*
Mozartův život se uzavřel v mladém věku:
— v první ranní hodině dne 5.12.1791 zemřel v necelých 36 letech W. A. Mozart. — ~ ~ ~ ~ Jel jsem v kočáře za malým smutečním průvodem, který se skládal z jeho nejbližších příbuzných a z několika mužů se zvučnými jmény, jako je Salieri a jiní. Ale protože nastala strašná sněhová metelice, můj Franzi mě uprosil, abych se vrátil, vždyť jsem několik dní předtím sám ležel nemocen. Lituji toho, neboť jak jsem se později dozvěděl, všichni jeho domnělí přátelé se dali odradit nepohodou a před hřbitovními vraty se vrátili. Možná, že se styděli, protože jeho rakev byla současně s dvaceti jinými rakvemi spuštěna do společného hrobu chudých na hřbitově sv. Marka. s. 329 [4]
*
Lebka Mozarta. Rok 1991 bude rokem Mozarta. — Ani všem Vídeňákům není známo, že se na hřbitově St. Marx ve Vídni (Pozn.: sv. Marka) nachází hrob komponisty. Je zde ale pohřbeno jen jeho tělo, hlava je uložena v Salzburgu. Byla sem převezena po časné smrti umělcově, aby se vědeckými metodami prozkoumal velký génius. [20]
Vyskytuje se i skrytější názor, docela jinak, smutně o nezdařeném géniově pohřbu:
Mozart v bolestech a opuštěn zemřel 5.12.1791, nestačil už dokončit své velkolepé Rekviem, o němž věděl, že ho píše pro sebe. — Dvořan Mozart byl vržen do společného hrobu chudiny a ani nikdo z přátel, žáků a kolegů, ba ani vlastní žena nedoprovodila rakev ke hrobu. Ve vídeňské půdě leží ostatky jednoho z největších géniů lidstva, ale nikdo neví kde, nikdo nemůže zabránit tomu, aby se po tomto místě nešlapalo. — Později, když stín Mozartovy rostoucí slávy zahalil všechny, kdož se nad něho za života povyšovali a ztrpčovali mu mnohou chvíli, měla zachraňovat pověst města smyšlená legenda o bouřlivé nepohodě a o nakažlivých chorobách, které nedovolily uspořádat Mozartovi důstojný pohřeb… ~ ~ ~ ~ Ale byly místa, kde se při zprávě o skladatelově smrti srdce zachvěla. Praha truchlila s dojemnou upřímností, jako když odejde dobrý syn a nejlepší přítel. s. 52 [16]
Pohřeb byl zcela nedůstojný, mohla se ještě ona smutná nevydařená záležitost nějak napravit? Jenže jak?
– pokračování –
Literatura
[4] Wolfgang Amadé – Valerian Tornius. Supraphon, Praha 1971 (Autor je německý kulturní historik a romanopisec). Překlad F. Wünschová. Orig. vydavatelství VEB B&H, Lipsko
[5] Mozart v dopisech – František Bartoš. SNKLHU, Praha 1956
[6] W. A. Mozart – Bohumil Karásek. Nakl. Orbis, Praha 1956
[7] Mozart o lásce zpíval – Alfred Burgarzt. Nakl. Orbis, Praha 1943. Orig. Wilhelm Limpert-Verlag, Berlin. Překlad M. S. Světlíková
[12] Mozart by byl geniální pankáč – Zdeněk Mahler. Časopis Instinkt č. 3/2006/s.27
[13] Tajné dějiny hudby – Vlastimil Marek, r. 2000
[14] (Don Giovanni) Franco Zeffirelli, rozhovor – A. Halada. Časopis Mladý svět č. 37/1999
[15] Hudba v českých dějinách od středověku do nové doby – Lébl a kol. Supraphon 1989
[16] Mozart a Praha – Tomislav Volek. Supraphon, Praha 1973
[17] Z. M., autorka knihy: Jak potkat děti. ČRo2 28.8.2016, 7-8 h
[18] Byli v Praze – Jan Wenig. Editio Supraphon, Praha 1980, 1962
[19a] Mozartova láska z Čech – Jan Bauer. Časopis Spirit č.45/2017/s. 1-2
[19b] Neslavný konec Mozartovy milenky – Jan Bauer. Časopis Spirit č. 46/2017/s. 2
[20] Časopis Hallo Nachbarn s.6/1990
