Článek
Přijel jsem do Londýna se skupinou programátorů z ČKD na pozvání firmy ICL vyrábějící záznamové disky k sálovým počítačům na školení programování nově vyráběných disků. Pobyt v hotelu se snídaní hradil hostitel. Pro mě to byla ideální příležitost mít ke svým pokusům téměř 20 svědků. Při příjezdu do hotelu jsem vypustil myšlenku: „Mám dvojníka, jsme dva.“ mnohokrát v Česku vyzkoušenou osvědčenou iluzi mého dvojníka. Před tím ještě větu: „Jsem domorodec, jsem Angličan.“
Asi po třech dnech si účastníci školení všimli a ptali se proč dostávají ke snídani jen rohlíky s kouskem másla a lžičkou medu k libovolnému počtu rohlíků a já dostávám hemenex nebo opékané párečky či sýry. Prvou část jsem jim snadno vysvětlil, že si musí snídani objednat podle nabídky. Jinak číšník přinese základní snídani. Důvod proč mi číšník prostírá dvě snídaně a mohu si objednat za dva jsem neprozradil. Asi po týdnu jsem se při prostírání snídaní zeptal číšnika, jak pozná, že mě má prostírat dvě snídaně. Odpověděl: „Všichni to v hotelu vědí, že jste dva, ale nepamatuji si, kdo mi to říkal.“ Iluze perfektně působila po celý čas pobytu.
Mimo to, účastníci nechápali, proč všichni Londýňané se obracejí na mě a ne na vedoucího. To jsem jim také vysvětlil, že mě berou jako Angličana přiděleného k nim jako průvodce a pečovatele. Ponechal jsem je v nevědomosti, že jsou svědci mých pokusů. Dokonce, když jsme se jeli podívat do Brightonu, tak na mě průvodčí chtěl za jízdenku 1/3 ceny, než platili ostatní.
To byla část mých pokusů s iluzemi v Londýně.
