Článek
V roce 1967 jsem letěl jako doprovod kurýra diplomatické pošty přes Curych, Bern, Ženevu, Paříž, Amsterdam a Brusel do Londýna. Harmonogram letu byl narušen již při přeletu našich hranic. Ozvala se rána podobná skácení trezoru v zavazadlovém prostoru. Po přistání a předání prvého balíku jsme neplánovaně přestupovali, protože rána byla způsobena prasklým podélným vázacím lanem. Naštěstí se letadlo nerozpadlo, protože další lana vydržela. Při dalším přestupu do letadla do Ženevy jsem se z legrace zeptal svého kolegy: „Chceš se podívat do Švýcarska?“ Kolega říká: „Co blbneš, nemáme vízum.“ Ještě to nedořekl a vláček prudce odbočil a už jsme jeli k východu. Seděli jsme s balíky diplomatické pošty na posledním 7. vozíku vláčku řízeným Švýcarem místo k přestupnímu letadlu do brány do Švýcarska. Po průjezdu branou z mezinárodního prostoru vyskočil pohraničník z kukaně a rozčíleně se ptal řidiče, co to znamená. Na řidiče vláčku jsem přes balíky neviděl, ale řidič vláčku byl přesvědčen, že vše provedl správně. Tehdy jsem ještě nevěděl, že mně stačí projevit přání v češtině. Řidič mluvil německy a byl přesvědčen, že to byl jeho vlastní velmi chytrý nápad. Pohyb diplomatických kurýrů je chráněn dohodami a toto se mohlo považovat za únos kurýrů i diplomatické pošty. V tu chvíli jsme byli sice diplomaticky chráněnými, ale nežádoucími osobami. Nežádoucí osoby podle podobných dohod nesmí pasová kontrola pustit ani ze země. Oficiálně jsme nemohli opustit švýcarské území, protože jsme do něj legálně nevstoupili. Všichni se obávali porušení mezinárodních dohod a možné provokace s dokumentací našeho výstupu ze Švýcarska oficiálním výstupem. Švýcarská pohraniční policie si uvědomovala delikátnost situace a nechtěla kvůli možné novinářské dokumentaci dovolit návrat oficiálním výstupem ze Švýcarska do mezinárodního prostoru letiště. Vystoupili jsme se zavazadly vláček odjel do mezinárodní zóny. My jsme s balíky za pomoci několika pohraničních policistů a za jejich vedení s balíky jsme přelézali balkony a procházeli záchody, abychom se nenápadně nelegálně vrátili do mezinárodního prostoru. Mezi tím letadlo odletělo nejen bez nás, ale také 50 spoluzavazadel spolucestujících. Vláček pro nás přijel s nepřeloženými zavazadly. Letěli jsme dalším letadlem.
Dříve, než jsme odletěli, švýcarská pohraniční stráž si oddechla, že nejde o provokaci, protože v mezinárodní databázi našla mé jméno a už se svému řidiči vláčku nedivila. Jen na dalších letištích měla přání, abych se osobně hlásil u dispečera provozu. Na dalších letištích po přistání mě pod různými záminkami vyvolávali jako Veivr, Fafra apod, aby se přihlásil. Dokonce mi odcizili pas při nákupu občerstvení a po půl hodině mi ho oficiálně vrátili, že se našel.
Pokus telepaticky bez osobního kontaktu ovlivnit neznámý objekt (asi na 12 – 15m) dopadl dobře. Na všech letištích jsme předali a převzali další balíky československým diplomatům a pokračovali dále. V Paříži jsme přespali na ambasádě a další večer jsme dorazili do Londýna.
